A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Srí Lanka - Cestopisy

Cesta za poznáváním Cejlonu

Šestnáct dní v kouzelné zemi. Jen těžko se dají popsat všechny zážitky, dojmy, úchvatné výhledy a rozmanité vůně tohoto světa. To se musí prostě zažít. Všem doporučujeme!!! :-)

Prosinec 2012

Už 30 minut nervózně přešlapuju u počítače a hypnotizuju monitor. „ Asi poletím sám“ zubí se na mě Luka. „To zkus“ zavrčím, spíš jen tak na oko. Z pár přelouskaných cestopisů jsme vyčetli jisté problémy se schválením elektronických víz na Lanku. Nu šetřili jsme 2 roky, pár dní ještě vydržím…

Letenky Praha – Colombo a zpět s přestupem v Abu Dabí od ČSA a Etihad 13.100,-Kč /os.

Víza s platností na 30 dní (na 16-ti denní pobyt bohatě stačí) 20 USD / os.

Tak to máme v kapse, víza schválené, černé na bílém. Teď jen přečkat 3 šedivé studené měsíce, pokoupit pár věciček do báglu a hurá za dobrodružstvím.
Pasy platné, očkování: žloutenka a vzteklina ještě z minulých cest, tak jen přeočkovat břišní tyfus (450,-Kč) antimalarika nekupujeme (později jsem měla pochyby, jestli to nebyla chyba). Nový, skladnější, spacák spolu s expedičním repelentem přinesl o Vánocích ježíšek :-).

Únor 2013

„Ahoj“ usmívám se na sešit v regálu Klatovského Kuauffu :-) . „Chceš být můj deníček?“ Na obalu se sklání palma nad bílou pláží, omývanou tyrkysově modrým mořem. To je ono!! Znovu mě zaplavil adrenalin a myšlenky odletěly někam o 8000 kilometrů dál.

Březen 2013

25. Březen, už dva týdny se mnou šijou všichni čerti. Když jsem po třetí rozbalila a sbalila spacáky, outdoorové ručníky a cestovní mini dečku, začal si Luka klepat na čelo. „Co, co, asi cestovní horečka :-).“ Zítra konečně přiletí Mirouš z Anglie, výborný přítel a další parťák na naší cestě.
29.3. Je 18 hodin, kasíruju poslední hosty a nervózně koukám na hodiny. Čas letí a my stále ještě nemáme sbaleno. Když pomyslím, jak na mě krosna mrkala z kouta ložnice… 3 týdny jsme nebyli schopný narvat dovnitř jediný hadřík, prdlajs cestovní horečka…Letí to zítra v 12.05, taťka nás ráno hodí do Plzně, pak „žluťáskem“ na Zličín a další busík na letiště… ještě nás čeká moc práce, tak zpět nohama na zem. Uklidit restauraci, vyprázdnit lednice a mrazáky, zboží převozit domů. Všechno znovu zkontrolovat, umýt, vypnout, zavřít, vytáhnout ze zásuvek…a rychle se rozloučit s rodinou. Luka chlácholil Mirďovo mamču slovy „na Lance umírá nejvíc lidí na světě po uštknutí hadem a při autonehodách, ale my se nedáme“ Nezabralo to, proč asi?! Vyslechli jsme instruktáž, jak se chovat a hlavně pořádně mazat opalovacím krémem (kdyby chudák věděla). 21.00 konečně balíme. Za půl hoďky je hotovo :-) jsem prostě splašenej nervák :-)
V restauraci nám zbyla půlka naraženého sudu, nachlazená Svijanská 11° :-) tak přece ji pak nevylejem. Dali jsme si sraz a povinně se dopíjí soudek. Konečně celá naše expedice pohromadě, já, Luka, Mirďa a Bulíček (náš konkurent, má v Nýrsku pizzerku :-) dlouholetý kamarád i do nepohody, to jsme zjistili už předloni na Borneu). Hm, tak soudek je bezedný… seděli jsme do 4 do rána, povídali, plánovali cestu a sosali a pivko ne a ne dojít. Srdce pláče, ale musíme jít do hajan, za 2 hodiny máme sraz u auta. To bude zítra ostuda, čtyři nametený baťůžkáři :-) Dobrou noc…

30. 3. Den „D“

V 6 ráno stepujeme u zasněženého auta. S jedním zalepeným okem a ospalkami jak hrášek sledujeme, jak se k nám z kopečka valí krosna s nožičkama a za ní hned druhá. V autíčku poslední kontrola, pasy, vytištěné letenky, víza, prašule…. O ou, zaznělo zezadu. Mirouš nechal peněženku doma. Zlá byla Svijanská 11° :-). Kratičká zastávka doma a už si to kloužeme do Plzně na autobusák. Cigárko. Žlutý autobus nás nabral v 8 hodin, na hodinku jsme hodili chrupec a v 9 přesedáme na bus na letiště. „Děcka je to tady“ cigárko, slivovička za korunu z flašky… Na odbavení jsme poslali batůžky napřed a šli na poslední český dlabanec do jídelny. 12.05 startujeme na čas. Letíme s ČSA, společnosti všechna čest. Personál milý, jídlo výborné a pití víc než dost. Bulíček a já vínečko, kluci gambáče, krásně to uteklo ani noc nehoupali, to se spinkalo. Za 6 hodin přistáváme v Abu Dabí. (Průser, prospali jsme prodej na palubě karton LM za 19 e). „Pojďte za mnou, já to tady znám“ zavelel Bulíček, proběhli jsme obří letiště z jednoho konce na druhý, k bráně, odkud se pokračuje do Colomba. (Průser, opět jsme minuli free shopy s cigárkama, teď už jsem docela nervózní) Společnost Etihad taky v pořádku, lehce zkarbovaný žaludek, čas jsme zabili hraním her na obrazovkách před námi, jak malé děti :-) Přistáváme po 4 a půl hodinách. (Mega průser, na palubě se cigára neprodávaly vůbec, to už se mě, jakožto silné kuřačky, zmocňovala panika. 16 dní bez cíga? Moje nervy!)

1.dubna

Dámy a pánové vítejte na Srí Lance, místní čas 3.25, teplota vzduchu 28°C. Hned ve dveřích jsme dostali ukrutnou facku. Horký, vlhký vzduch, do toho leje jek z konve. Stojíme u pásu a čekáme na bagáž. „Welcome to Sri Lanka lásko“ svítí mi opuchlé oči. „HM“ odpověděl zmačkaný Luka a třel si nateklé kotníky. 18 hodin cestování si začalo vybírat svou daň. Motali jsme se kolem krámků směrem k východu( nikde ani jedna krabička cigaret, vrrrr) Podle cestopisů je na letišti nejlepší kurz 1e -156 rupií. Hned měníme část penízků. Později jsme zjistili, že to byl vlastně nejhorší kurz z celé naší cesty. Vykoukli jsme z klimatizované letištní haly a hádej… druhá facka, ještě s příměsí výfukových plynů snad stovky taxíků, tuk tuků, mikrobusů a autobusů. Propletli jsme se klubkem ukřičených majitelů těch smradlavých potvor ¨
a zapluli pod první opelichanou palmu. Cigárko a hlt slivovičky na dezinfekci. S další bandou jsme se složili na mikrobus směr autobusák v Negombu. No jo, čerstvé bílé maso, k tomu k smrti unavené, jasný že nás natáhli, 1000 rupek za 4 lidi a jelo nás osm. Černý bubák shrábnul 2000 a popojel s námi 4 kiláky. Ten nás okrad! Stihli jsme hned první ranní bus (5.30 hod) do Kandy za 148 rupek na osobu. Cesta trvala další úmorné 4 hodiny. Kluci ještě stále podřimovali, asi dospávali ten agresivní soudek piva :-) Já už netrpělivě vyhlížela první černé, vysmáté obyvatelé této krásné zemičky. No černí byli což o to, ale s úsměvy nějak šetřili. Otočila jsem hlavu a pozorovala ubíhající krajinu. Každých 10 kilásků bylo znát, z rovné krajiny poseté rýžovými políčky, banánovými plantážemi a většími městy přes zelené kopečky s malebnými vesnicemi a kravkami, které se sebevražedným sklonem vrhaly na silnici, kde si pak v klidu přežvykovaly a sledovaly tvořící se kolonu. Po chvilce čekání se bus pomalu rozjel a dloubnul krávu do zadku. Ani se neotočila, střihla uchem a šla si lehnout do opačného směru :-). Konečně vjíždíme do velkého města. Bus nás vyplivnul v centru, naproti vlakového nářadí. Všude čoudící tuky, skútry, autobusy a všechno to troubilo jeden přes druhého. Každou chvíli nám najela nějaká tříkolka na paty, zní vykoukl řidič. „Tuk Tuk?“ néééé dík už po padesáté. Tak to chce cígo!!! A taky nějakou vodu, poslední voda byla v letadle a my už vypotili snad 3 litry. „Pojďte za mnou já to tady znám“ zahlásil Bulíček a šlo se. Krosny s každým krokem těžkly. Míjeli jsme jedno levné ubytko za druhým. Po kilometru už jsem funěla jak parní lokomotiva. Tady dělaj to sluníčko nějak silnější :-) Nakonec jsme zapluli do uličky „a dál už nejdu“berem hned první guest house s milou paní domácí (Pink house-1200 RS za dvoulůžák/noc) koupelna a wc na chodbě, pokoje skromné, velká postel, moskytiéra a v oknech mřížky proti opicím, dveře nejdou zamknout…snad se tu nekrade, ale všude čisto a to stačí.
Rychlá studená sprška, na terásce cigárko a hurá do města. Prošli jsme kolem jezera, fotili chrám Buddhova zubu…a žíža, jako správní Češi hledáme pivko. Počkej, počkej, tady je něco špatně!!! Prošli jsme deset krámů a pivko není… PS: Luka objevil cigarety, 560RS za krabičku Dunhilek,500 za Gold Leaf (chlupy z deky) nebo 460 za „originál“ indické malborky-fujky…já si snad budu motat banánové listy, tak tady se nám naše neřest prodraží…Bulík s Mirďou zpovídají černého scvrklého starouška (indický dědeček Hříbeček)kde dostaneme pivko. Ochotně nás vede uličkami, s úsměvem skáče po schodišti a taky že jo, sedli jsme na balkón a už nesli vysněný pěnivý mok Lion, točený 0,4l . „Kolik?“ „405 rupek“ nu co už, vodou si připíjet nebudeme, tak na Srí Lanku!!! Z pohádkového dědečka se stal zlý glum, a že neodejde, dokud mu nezaplatíme pivo. „Blázníš, víš kolik tady stojí?“ po půl hodině vzal zavděk 100 rupkama a zmizel. Zase nás okradli!!! :-) Na tohle si musíme dát ještě jedno, peněženka krvácí, ale co naděláš. Posilnění razíme na nedaleký kopec s velikým bílým sedícím Buddhou. Jdeme zkratkou, přes zahrádky místních, cestou necestou, v pravé poledne, ukrutná výheň…Nahoře odložíme boty, dál už jen na boso. Vstup 200RS na osobu. Dlažba je rozpálená a my hupkáme nahoru jak opičky na gumě. Pálí pálí pálí … Po schodišti jsme vyšplhali Buddhovi až někde pod bradu, dál už je zamčeno. Posedíme, vydýcháme se, nafotíme co se dá a kocháme se krásným výhledem na celé město a okolí. Vzdáleně k nám doléhá slaboučké troubení a ruch města Kandy. Dole jsme coby dup. Hlad…zaplujeme do restaurace na hlavní silnici s názvem Devin. Luka s Miroušem si poručili kuřecí rice and curry, Bulátor rice and curry s rybou a kuřecí polévku, já jako žlučníkář, nepálivé smažené rýžové nudle s kuřecím. Jídlo dobré, hlad je nejlepší kuchař :-) s nápoji si z nás asi vystřelili. Banánový fresch džus-voda s nakrájeným banánem a Lukšovo coca cola nalitá rovnou ve skle mi přišla taky podezřelá… Pozoruju ruch kolem nás, číšník sbírá ze stolu sklenice po hostech a zbytky pití slévá zpět do flašek. „Jaká je ta kola zlatí?“ „dobrá, ale nějak bez bublinek…“dopíjel slitky po ostatních… Tak tohle bude potřebovat víc než jeden náprstek dezinfekce… zaplatili jsme kolem 1200 rupek a ťapkali jsme zpět na ubytko. Ještě jsme u paní domácí zamluvili na zítra auto, odveze nás na Sigiryiu a přes Dambulu zpět. Vytáhla jsem z krosny finskou vodku, kdo se s tím má tahat :-) a je třeba dezinfikovat, dneska dostal žaludek záhul. Takže na Lanku!!! Na Kandy a na gluma :-). Lezu do postele…není tak velká jak vypadala, koukaj mi nohyDobrou

2.dubna

Budík na mobilu křičí na celý barák, marně se ho snažím umlčet a zastlat do spacáku, musíme vstávat. Je půl páté, za chvíli pro nás přijede autíčko. Počítám kousance od moskytů, za jednu noc krásnejch 8 kousků i přes moskytiéru… asi budu muset míň dezinfikovat a víc se mazat repelentem, nu malárie by tu být neměla a inkubační doba je stejně 3 týdny, to už by jsme se váleli doma :-) Auto je tady, jedem na Sigiryiu. Lehce jsme oslintali auto, to když po usednutí okamžitě usínáme. Do dvou hodin jsme na místě. Řidič ještě chvíli bloudil, prý tady už roky nebyl… To dojdem… přes lesík s cedulí pozor divocí sloni :-) a už stojíme u kasy. Vstup 30 doláčků na osobu, peněženka opět zaplakala. Sluníčko bylo ještě nízko a my šplhali na horu, schody, schody, pak točité schodiště a pro změnu znovu schody. Cca 1200 schodů a schůdků různých šířek a velikostí…náročná procházka…trička by se daly ždímat. Ale stálo to za námahu… Úžasná vyhlídka a pohled na monumentální, tajemné ruiny paláce. Člověk si může jen domýšlet jak Sigiryia vypadala v dávných dobách. Zafotíme, kouřová pauza a znovu schody dolů. Pod skálou na nás čekaly dvě kobry, smotané v koši. (jediní hadi, na které jsme na Lance narazili) Pár foteček s plazíky, majitel zinkasoval 300 RS za osobu a už jedem na skalní chrámy v Dambule. Za 20 minut vyskakujem z auta a už si to k nám šine hlídač „máte kraťasy, nahoru to nepůjde“…ale půjde :-) omotala jsem Luku přibalenou zavinovací sukní a sedla na schody. Je 40°C a mám dost, budu se kochat zezdola. Kluci zmizeli, po půl hodině se vracejí propocení a utahaní jak koťata. „ Tak co, hezký?“ PERFEKNÍ!!! Vyšli až nahoru, zaplatili 25 rupek za hlídání pantoflí a u brány je otočili, ať si jdou koupit lístky dolů. Vyzvedli boty, zklamaní se skutáleli dolů, ale nahoru už znovu nešli. Horko na chcípnutí, se jim ani nedivím. A teď už rovnou do Kandy. Žíža!!! Po cestě stavíme koupit studeného lahváčka Lion 0,64l (180 RS ) u místňáků v chatrči. No vida, hned je veseleji. Hlad!!! Bulátor domlouvá s řidičem, ať nám zastaví na lokal food, levné a výborné jídlo mezi místňáky :-). A jo, na odpočívadle u silnice brzdíme… Přehřátá, beru za vděk jen banánovým fres džusem. Kluci si pochutnávají na rýži a kari. Prý snad nejlepší, jaké tady měli, ale cena 4500 RS za čtyři džusy a tři jídla nás posadila znovu na zadek. Zase s námi vy…. nás okradli :-) prej lokal food,to určitě, peněženka je už hubená jak místní krávy… ach jo. Po cestě na ubytko stavíme na vlakovém nádraží buknout lístky na noční vlak do Elly. Další zásek, je plno a na ráno taky. Změna plánu, pojedem busem v 8.05. Taxikáři platíme 7000 rupek. Zase nás okradli :-). Rychlá sprcha a běžíme na kulturní vystoupení s ukázkou Kandijských tanců s propracovanými kostýmy, rychlým otáčením a téměř kaskadérskými kousky se zapálenými loučemi, bubeníky a tanečníky po žhavém uhlí. 500RS/os.Ostrované svým tancem a gesty vypráví své legendy. Večer jsme se procházeli kolem jezera, zabrali jednu lavičku, vybalili vodu, cíga a rozjímáme o krásách, nadšení a zklamání z dnešního dne, pozorujeme ruch kolem sebe. V chrámu začíná pója (písně, modlitby a vůně pálených tyčinek se táhnou vzduchem až k nám) je to magický moment. Kde se vzal, tu se vzal, další pohádkový dědeček… stál jak solnej sloup a beze slova nám koukal z půl metru do očí… „Co to sakra……“ staroušek natáhl ruku, mrštně vytáhl Mirďovi cigaretu z pusy a vrazil si ji do své. S otevřenou pusou sledujem, jak naše cigárko odchází. Zase nás okradli :-). Tohle už spraví jen slivovička a koňská dávka. Dezinfekce se protáhla do půlnoci, to se nám zase bude chtít vstávat. (důležitá informace, nejsme alkoholici, ale tady se na hygienu nehraje, tak je třeba dodat si trochu odvahy a ujistit se, že nám žaludky nesežere nějaké malé zvířátko :-) )Dobrou a krásné sny…

3.dubna

6.30 zase vříská budík, už nemám sílu ho schovávat. Odevzdaně balíme krosny skoro po slepu. Stav kousanců – 8 nových :-) jsem punťovaná jak dalmatin :-). V osm sedíme v buse, směr Ella. 3 lístky 750RS, dvě krosny nám počítají za jedno sedadlo. Cesta krásně utíkala, bylo na co koukat. Lidi oproti Kandy usměvaví a milí. Dětičky nesměle pokukovaly a každý náš úsměv nám dvojnásobně oplácely. Po pár nabídnutých bonbónech ( na Srí Lance je nemaj ) se jim pusa rozjela od ucha k uchu. Takhle se děti u nás zubí jen na i-pod nebo něco podobného. Po 4 hodinách přijíždíme do Badully. Přestup na další busík za 49 RS na osobu (tentokrát krosny cestují grátis ). Hodinka jízdy a vysedáme v ospalé horské vesnici Ella. Teplota klesla na příjemnějších 25 stupňů. Hned jsme zamluvili místenky do vyhlídkového vagónu na pozítří do Haputale. S Lukšou se trháme od kluků a skládáme krosny v Garden View In – za krásný čistý, suchý dvoulůžák s wc a sprchou na pokoji 1500 rupií. Mirouš s Bulíkem zkoušeli štěstí jinde. Úplnou náhodou zakotvili hned ve vedlejším pokoji :-) Jsme si prostě souzený. Na terase proběhla dezinfekce, kuř pauza, chlazeného Liona nám přinesli až pod nos ( 250RS ) Kolem 16. hodiny vyrážíme na Litlle Adens´Peak, pěknou procházkou jsme tam za 50 minut i se zastávkami na focení čajovníků a sběraček. Upečený obří kaloň na drátech vysokého napětí byl další objekt k focení… Já s Bulíčkem jsme šli zkratkou, skrz plantáže strmě až nahoru :-) „pojď za mnou, já to tady znám“ :-) v čajových keřících jsou prý hojně vidět kobry… bojím, bojím. Šlapem od kopce a děláme KŠŠŠŠ KŠŠŠ KŠŠŠ, ne že by to kobry slyšely, nebo je to snad mělo zahnat, ale nebylo slyšet šramocení v trávě a dodalo nám to odvahu :-). Pohled z hory bere dech. S lehkým zděšením koukám na protější obrovskou skálu… Ella Rock, tam máme namířeno zítra…to nedám… Foťáky cvakají jak o život. Začalo zapadat sluníčko, krásné měkké světlo začalo barvit okolní krajinu do oranžova. Sedíme nahoře skoro do setmění. Romantika. To ticho a klid. Ve vesnici jsme vdechli Kothu Roti, smažené rýžové nudle s kuřecím masem, spláchli to zázvorkou a banánovým džusem 1200 peněz. Dezinfekce a zasloužený spánek.

4.dubna

Dnes vstáváme bez budíku už v 6. Je zataženo na dobré dobro, není kam chvátat. Snídaně 2x banánové rotti s konvičkou kafe (něco jako kafe s hřebíčkem, vanilkou a kardamonem) 650 rupek. Cígo na terase, propocené trika hážem do prádelny a vyrážíme na Ella Rock. Cesta začíná vedle autobusové zastávky a vede stále nahoru. Bulíček našel další zkratku kolem rýžových políček. „Pojďte za mnou, já to tady znám .“ :-) týhle věty už se bojím :-). Najednou se cesta ztratila u domečku z hlíny, bezzubá paní domácí nás navedla zpět na cestu a dál po kolejích. Míjeli jsme celé procesí místňáků. Mnichy, holčiny v krásných sárí se slunečníkem, hubeného pána hopsajícího s ještě hubenější kravkou přes dřevěné pražce…. Kus před vodopádem Rawana se ptáme znovu na cestu staršího chlapíka, ukázal nám cestu a už se nás nepustil. Přicházíme nad vysoké vodopády. Kluci skáčou jak kamzíci po kluzkých kamenech trochu níž. Pro dobrý obrázek by si zlomili nohy, jo, jo, dobrý fotograf pro fotku i přes vodopád skočí… :-). Pokračujem přes balvany, prodíráme se vysokou trávou „ KŠŠŠ KŠŠŠ KŠŠŠ“ :-) Cesta nahoru je opravdu náročná, každou chvíli stavím a funím, samozvaný průvodce otáčí oči v sloup :-). Hurááá, povedlo se!!! Valím se z posledních sil na skálu, ční vysoko nad údolím, někde tam dole je Ella. Přes husté mraky nebyla vidět. Viditelnost tak 15 metrů. Celý les i skálu pohltila hustá mlha…překřtili jsme ji na mlíko :-), ale fotky se povedly. Mlíko jim dodalo tajemnou atmosféru. Z dálky se blížila bouřka. Nechtělo se mi zůstávat na nejvyšším bodě v okolí. „Kolik?“ volali jsme na průvodce sedícího opodál. „200“ hm, to jde, vytáhli jsme peníze… „ne ne 2000“ odpověď. Tak a dost, O.K., jsme čtyři, dostaneš 400 a zpět trefíme sami. Drakouš shrábnul kačáky a byl ten tam. Po kratším bloudění stojíme znovu na kolejích. Tak tomu říkám zkratka :-) Zdálky slyšíme houkat vlak, před námi stanice… Nu což, svezem si zadek, kilometrů máme pro dnešek nachozeno dost. 10 rupek za osobu a stojíme na nádraží u vesnice :-) krásná práce. Razíme na véču. Místní specialita Lumprice (rýže se zeleninou, pečená v banánovém listu) je v Elle těžko k dostání. Hlavní sezóna dávno skončila, některé jídelny jsou už zavřené…Nakonec úspěch. Rýže, ananas, brambory, chilli, zelenina…mňami !!! Cena 450 Rs. Večer kluci dezinfikují sami. Je mi blbě. Usnu dřív, než za sebou zamotám moskytiéru …

5.dubna

Vstáváme bez budíku zase v 6, už jsme zblblí, nebo jestli to dělá časový posun…nevím. Čisté prádlo bude prý za 10 minut. Kontrolujeme zásoby dezinfekce, vodka pryč, hruškovice na dně…nu což, místní arak to jistí :-). Pomalu motáme spacáky a skládáme všechno navlhlé oblečení zpátky do krosen. Až se zapaří, budeme krásně vonět… Vlak do hor do městečka Haputale odjíždí v 10.55, času dost. Vyrazili jsme na poslední snídani v kouzelné Elle. Spring fish roll a spring chicken roll (150 RS)klukům minule moc chutnalo. Takže repete… Na konvičku kafe (300 RS) čekáme půl hodiny. „Snad nezmeškáme vlak“ žertuje Luka. Kafíčko jsme skoro vypili a bašta stále nikde … nervózně koukáme na splašenou ručičku hodinek… a hadříky z prádelny taky ještě nedorazily… to nemůžem stihnout…Objevil se číšník a pokládá před kluky talíře jak svět, na nich se krčí 4 malé bramborové kroketky plněné rybou nebo kuřecím. „ Si děláš prdel?!“ koukaj jeden na druhého, včera to byla krásná velká rolka z rýžového těsta, plněná výbornou masovou směsí… Zase nás okradli :-)!!! Nu co, alespoň stihneme ten vlak. Snídani během minutky vdechli, „platíme“….není komu, široko daleko nikdo není. S Bulíčkem jdeme napřed, vyzvednout vyprané oblečení, kluci čekají v restauraci na účet. „Není to suché,“ zubí se klučina…to je fuk, za chvíli odjíždíme. Skládáme mokré trika na ty navlhlé. Krosny se houpou na zádech, jak sprintujeme na vlakáč… Místenka do vyhlídkového vagónu za 1000RS na osobu, prý s obědem v ceně. Po kroketkách by obídek bodnul, ale na hodinovou cestu … se mi to nějak nezdá… né nadarmo se říká, že úsek mezi Ellou a Haputale je nejkrásnější trasa na světě. Kouzelná hodina jízdy mezi čajovými plantážemi a rýžovými poli rychle utekla. Místo obědu jsme dostali napařený ručníček na osvěžení obličeje a kávu. Vystupujeme v Haputale a naše místo na vyhlídkové terásce zabrala krabice plná zabalených mističek s jídlem….naše bašta… pozdě…zamávali jsme odjíždějícímu zaplacenému obědu. Zase nás okradli !!! :-) Celý perón zabrali tukaři, taxikáři, naháněči. Jeden přes druhého se tě snaží přesvědčit, ať jdeš právě s nimi, nejlepší cena, nejlepší místo…blá blá blá :-). Tuk tuk? NO! Taxi? NO!! Tuk tuk? NO!!! Taxi?? …. Ještě v Elle jsme si v průvodci četli o slušném ubytku v Sri Lak Wieu In, kam mířily hned po příjezdu naše kroky. Mirďa se zastavil v bankomatu vybrat pár peněz, ale místo s rupkama přišel se zablokovanou kartou :-). Měníme eura 1e – 158 RS. Pokoje malinké s wc a sprchou, lehce navlhlé stěny a postýlky, ale 100% čisto…na přespání stačí 1200RS/dvolůžák. Skládáme krosny do kouta. Pivko v místní restauraci (300RS), cigárko a razíme očekovat ceny auta na zítřejší cestu na Hortons Plains. Usmlouvali jsme auťák na 4000RS a řidič nám za to poradil, kam se jít najíst. Provedl nás uličkami a temným, úzkým schodištěm do jídelny pro místňáky. Začala jsem přemýšlet, kolikpak si za průvod městem může naúčtovat…nic, jen se usmál, zamával a popřál dobré chuti…není možná… Konečně!!! Pravý lokal food. Byli jsme tam jediní bílí a pan majitel se mohl přetrhnout aby „sejrům“ nic nechybělo. Kluci si dali kari s kuřecím masem a já smaženou rýži s kuřecím. V mžiku před nás postavili misku se lžícemi, zalité horkou vodou. Tak a jsou umyté :-). Ve stojánku na ubrousky namačkané nastříhané noviny, které pan domácí okamžitě odnesl a nahradil pravým nefalšovaným bílým ubrouskem… ten nás ale rozmazluje :-). Než se stačíme rozkoukat, leží na stole veliká mísa rýže a kolem snad 10 mističek, zelenina, zelenina s kari, zelenina v kokosovém mléce, pikantní sambal, kuřátko,…vše výborné, korunované sumičkou 200 rupek. Co si přát víc?! Funím nad svou hromadou rýže… „zabalit?“ usmívá se šefík a už nese boxík se zabalenou mňamkou. Paráda, sem musíme zítra zase :-). Po cestě na ubytko stavíme v lékárně (táhnu sebou snad celou lékárnu, s prášky na všechno, včetně cholery a úplavice, ale klasický gutalax nemáme, počítala jsem spíš s opačným problémem). Najednou před námi stojí malinká divoženka, černá jak bota, celá zabalená v sárí. Chvíli kouká na Bulíčka, chvíli na mě a drmolí tamilsky, anglicky neumí. Po 10 minutách rozhovoru, typu já o koze, ty o voze, nás opouští a vydává se za Lukou a Miroušem přímo do lékárny. Všechno pozorují místňáci, kteří se očividně dobře baví. „She is crazy“ volají a nepřestávají se řehtat. Záchvat smíchu umocnil pokus bláznivé paní políbit Luku, tahá ho za ruku aby na něj dosáhla a když to nejde, začne mu žužlat alespoň loket. Rozčíleně jí odhání a ženština přeskočí jako klíště na Mirďu. Když jí lékárník vystrčil ze svého království, berem s Bulíkem roha… čekáme na kluky o ulici dál, marně. Babča mi zase drtí předloktí, drmolí a tře si břicho. „Máš hlad?“ podávám ji box se zbytkem oběda v domnění, že poleví stisk. Vykulila očka, čapla box a zmáčkla ještě víc. Ruka pomalu fialoví. Kluci nás doběhli a koukaj … no co, mám tamilskou kámošku…:-). Vyrážíme směr ubytko, snad se po cestě pustí. Nepustila, jen přeskočila zpět na Luku. Míříme rovnou do restaurace, ženština si sedla a pustila se do oběda. „Znáte tu ženu?“ šeptal číšník. „Nikdy jsme jí neviděli“ nemáme sílu popisovat celou událost. „Prý jste jí pozvali“ vykuleně opakujeme, že ji neznáme. Milá paní musela sbalit dlabnec a odejít. „Freedom!!!!“ Poslední cigárko v krabičce nás vyhnalo z bezpečí restaurace zpět do ulic. Nakupujem zásobu kuřiva, vodu a sváču (mini banánky a výbornou vanilkovou buchtu) na zítřejší trek. Mirouš znovu zkouší vybrat penízky, bankomat je zly a kartu stále odmítá. Až později zjišťujem, že banka zjistila pohyb na účtu v podezřelé zemi, tak jí z bezpečnostních důvodů blokli, zpravil to jeden telefonát do banky. Na zpáteční cestě kupuje Bulíček arak (jemná pálenka z kokosu a kokosových květů). Večer přišla buřina, hrajeme pokr o bonbóny a dezinfikujeme arakem :-). Prášek z lékárny zabral… asi si dnes ustelu na záchodě :-(. Dobrou.

6.dubna

Kolem půl 6 podřimujem v autě(4000RS). Chceme stihnout výhled na World´s End než ho zahalí mlha. V osm platíme nekřesťanský vstup do parku (5000RS za oba i s poplatky). Dost nefér, když místňák, přicházející po nás platil jen 60RS. Pak nás nemáj obírat, když je v tom podporuje stát…vrrrr…Hortos Plains představují, krásný, zvláštní, tichý svět, jaký jsme na Lance ještě neviděli. Červená půda kontrastuje se sytě zelenou, vysokou trávou a blankytně modrým nebem s bílými obláčky. Pohádkový kraj. Kocháme se a míjíme rozcestník s nápisem World´s End 3,5 km. První zastávka u Malého konce světa a po deváté už sedíme u pravého velkého Konce světa, krásný výhled do kraje s lehkým oparem. V dáli je vidět jezero národního parku Uda Walawe.Koukám do 880-ti metrové propasti dolů… Proběhla nutná dokumentace místa a domlouváme se, že počkáme na mlíko. (po desáté hodině mají přijít mraky a skálu proměnit v konec světa). Dnes se jim nějak nechtělo… půl 11 a mlíko nikde. Balíme fotografickou výbavu a pokračujeme přes suché rozlehlé pláně k Baker´s Falls. Ze vzdáleného lesa k nám proniká hluboké houkání opic (bear monkeys) a z vysoké trávy nás sledují očka skupinky jelenů. Vodopády nejsou ani tak vysoké, jako mohutné (máme štěstí, vody je opravdu dost). Žvýkám sváču a pozoruju kluky, jak zapáleně cvakají řítící se masu vody. Konečně se pořádně využil neskladný stativ, který táhnu na zádech na každý výšlap. Fotečky byly vydařené. Vyškrábat se nad vodopády dalo zabrat, ale s novým průvodcem, tentokrát čtyřnohým, cesta příjemně utíká.Sluníčko už pořádně pálí do zad, závidím pesákovi, který si tu a tam odskočil smočit břicho do jezírek. Procházíme trávou, úzkými pěšinkami…KŠŠŠ KŠŠŠ KŠŠŠ. Míjíme celé procesí místních(za pár dní budou slavit Nový rok, děti mají prázdniny tak trajdají po výletech). Celý okruh má něco kolem devíti kilometrů a stojí za vynaloženou námahu a rupky. U auta čekáme na Bulíčka, který se trhnul a hodil u vodopádů šlofíka :-). V Haputale míříme rovnou do krámku s mřížemi v oknech. Jen v takových se dalo koupit pivko nebo arak. V celé zemi platí prohibice a zákaz kouření na veřejných místech. Kupujem vychlazený Lion beer v plechovce (150 RS/0,5l), Lion extra strong (200 RS) a něco popsaného jako 100% srílanské pivo (200 RS) a na dezinfekci arak Old Reserve (580 RS). Před ubytkem, nad rozloženou mapou a průvodcem od Lonely Planet, kluci testují nakoupený materiál :-), já kávu, cigárko a plánujem kam dál. Je krásně, škoda sedět doma. Osvěženi hledáme tuk tuk, který nás odveze na vodopády Bambarakanda, cca 35km. 1500 rupek za vozítko a pomalu si to šineme k nejvyššímu vodopádu Srí Lanky (263m). Po cestě závodíme s tuk tukem Bulíčka a Mirdi, předjíždíme se závratnou rychlostí 50 km/hod. do zatáček, obratně kličkujeme serpentinami a když projíždíme mezi předjíždějícími se busy, začínám mít strach :-). Na silnici míjíme obrovský balvan, sesunutý ze skály… bojím, bojím :-). „Bambarakanda“ ukázal hrdě řidič na čůrček vody padající z ukrutné výšky. Jen co Luka s Miroušem rozložili stativy, zahřmělo a spustil se ukrutný liják. „To přejde“ zubí se kluci a přikryli aparáty kšiltovkou . Stojíme v blátě, promočení na kost. „Přestává“ čepice dolů a rychle fotit. Oblohu rozsvítil další blesk. Zase cedí… nemá to cenu, jen zlikvidujem foťáky… zaskočíme do suché tříkolky a přestává pršet … nic jedem, nafoceno máme … Po deseti kilometrech stavíme, čekáme na ostatní. „V pořádku, jen jsme sundávali pijavice“ kření se Mirďa, zahryzly se mezi prsty … okamžitě kontrolujem nohy… nic, ale celý den je cítím a pořád se drbu…. fůůůůj. Večeřím v restauraci u pokoje, přes wifi posílám zprávy domů, banana fres a kuřecí tousty 600RS. Chlapi se šli nadlábnout do jídelny k místňákům (obří mísa polévky s kuřecím 250RS). Hlt dezinfekce a lezu do vlhkého spacáku a zimou mi cvakají zuby. Už ať jsme v teple u moře…

7.dubna

Vstáváme o půl 5, na pátou máme objednané 2 tuky na Lipton Seat. Odvezou nás až těsně pod vrchol před závoru, dál to nejde. Je ještě černo-černá tma, nasadili jsme čelovky a šlapali mezi čajovými plantážemi další 1 a půl kilometru. Je chladno…Začalo svítat, první paprsky sotva prosvítily hustou mlhu. Na vyhlídce vydýchávám stoupání…kluci už dávno nastavili oběktivy směrem k sluníčku, vykukujícímu za dalekým, všemi barvami hrajícím, horizontem. Cigárko a vítězný doušek araku na zahřátí :-) snažím se rozkoukat a zaostřit na první zelené čajové keříky. Marně, mlíko je husté, není vidět na krok. Sedla jsem na bobek, zapálila druhé cíčko, z mlíka slyším slabounké cvakání fotoaparátů. Sluníčko vykouklo, mlíko je oranžové, začínám rozeznávat siluety kluků, Lukša, Miroušek a támhle je Bulátor, jsme tu všichni… a před chvílí dorazil mladý pár na skútru. Nastavuju obličej a snažím se zahřát. Konečně se zazelenaly první větvičky, mlha pomalu klesá do údolí, stéká po svazích a odkrývá geometricky přesně vyřádkované čajové plantáže. Úchvatný pohled! Všechno dokumentujeme. Společné foto a už u nás stojí tuky, sjíždíme dolů. Každou chvíli brzdíme, Luky vyskakuje skoro za jízdy a pořizuje další a další snímky. Kratičká zastávka u továrny na zpracování čaje Dambatenne, fabrika nás nezajímá, zaujal bohatě zdobený hinduistický chrám, na proti přes cestu, s posvátným stromem v popředí. Úderem osmé, ožila celá vesnička v údolíčku. Z maličkých domečků se jako mravenci vyrojily sběračky v sárí, velký pytel zavázaný kolem hlavy volně splýval na záda a v rukou dvě dřevěné tyče. Stavíme u sběraček, chvíli je sledujeme v akci a ostýchavě žadoníme u šefíka, který hlídal, jestli pracují a nekrafou, o pár foteček. Luky fotí a pán vypráví. Děvčata si sběrem vydělají 3 dolary za den. Dlouhé tyče používají k zachování výšky keříků, položí je na rostlinu a trhají jen lístky nad tyčí. Za pózování dostala sběračka 50 rupek a smála se na nás, ještě když jsme zajeli za zatáčku. Docela nepoměr, když si vzpomenu na taxíkáře v Kandy … za půl dne vyděláno 7000 rupií (necelých 100 doláčů). Na pokoji balíme krosny a čekáme na domluvené autíčko. Do Tissamaharamy nás sveze se zastávkou na vodopádech za 6500RS/auto. Dialluma falls jsou 3. největší vodopády na Lance (210m). Myslím, že jsou hezčí než Bambarakanda. Sluníčko bylo vysoko, špatně se fotilo, ale zdokumentováno máme. Jak sjíždíme z hor, dělá se větší a větší vedro. Uvelebili jsme se v autě a spíme celou cestu. Na radu řidiče se necháváme odvézt do Regina Holiday Guest (2000RS/noc pro 2). Pár útulných pokojů s ventilátorem, vlastní sprchou a wc, společná prostorná teráska, vše v zahradě plné palem. Paráda!!! Milá paní domácí přinesla studené pivíčko a vyprávěla o NP Yala. Máme tam stejně namířeno… hledat stanoviště džípů a smlouvat ceny se nám v 40°C nechce. Srážíme původní cenu na 10000 RS na osobu (s autem,řidičem,vstupem a všemi poplatky) i tak je to dost. Zase nás okradli :-). Hodíme poslední studenou sprchu a jdeme se připravit na cestu do chrámového města Kataragamy(po Adamovo hoře a Chrámu Buddhova zubu, 3. nejposvátnější místo v zemi, kde se několikrát do roka konají velké slavnosti a místní sem chodí dlouhé cesty i přes 100 km jako pouť na důkaz své víry) . Chceme stihnout večerní poju. Cesta autobusem trvá tak hodinku, ale domácí nám stále nutí tuk tuky, prej to není pohodlné, bezpečné … to známe, znovu se obrat nenecháme…Balíme foťáky a vyrážíme na zastávku. Lidi se tváří mile a radí do kterého busu naskočit. „Kataragama?“ voláme na projíždějící busík. Řidič jen mávnul, přibrzdil a jedem. 16 RS/os. a po dvou kilometrech vystupujeme na velkém centrálním nádraží. Snad milión černých lidiček a mezi nimi svítí 4 bílí. Nějak se nám nedařilo splynout s davem. Jediní turisti s velikým fotoaparátem na krku, budí moc pozornosti. Někteří místňáci se usmívají, jiní žebrají peníze nebo cigarety… Vysvobodil nás bus s klikyháky na cedulce. Prodavač lístků visí z přeplněného vozu a vyvolává naše cílové místo. „Tam se nemůžeme vejít“… po chvíli strkání vešli… Bulíčka a mě s batůžkem zatlačil dav dál do vozu (už vím co znamená stát na jedné noze, a ještě na cizí, chudák pán se netvářil moc nadšeně, když ho zašlápla Godzila, jako já :-) ), Luka s Mirďou visí na posledním schůdku. Na záda se nám tlačí další a další lidi. Řidič si mě s Bulíkem posadil na motor vedle sebe těsně za čelní sklo. Přemýšlím jak bude řídit, jednu nohu mám vmáčklou pod brzdový pedál, druhou omotanou kolem řadící páky. Myšlenku, jak daleko poletím skrz sklo, až nám cestu zatarasí odpočívající kravka, přetrhl Luky „Nemám peněženku!!!“ . „Cožééé“ hejkáme na sebe přes davy lidí. „Někdo mi vytáhl peněženku!!!“ Chudák, stihnul zaplatit jízdenky (39RS/os.) a ve zmatku strčil penízky do kapsy. Nějaký dobrák už neměl moc práce ji vytáhnout a vyskočit z přeplněného schůdku, navíc jeho místo okamžitě zabrali další cesty chtiví pasažéři. Namačkaní jak sardinky, nemůžeme nic dělat. V půli cesty začal přehřátý motor ukrutně pálit do zadku. Střídavě pálíme jednu půlku, pak druhou a přemýšlíme co s kriminálním zážitkem. V Kataragamě jdeme omrknout policejní stanici a nahlásit čmajznutou peněženku s 18 tisíci rupijí a jednou českou tisícovkou (na cestu z Prahy). Do očí se mi valily slzy, zklamání z místních mračounů, vydřiduchů a žebráků, umocnil dnešní zážitek. „I tohle patří k cestování“ chlácholí Bulíček. Mezitím kluky zpovídají na stanici. „Víte o našich problémech s teroristy? Co si myslíte o Tamilských Tygrech? Jakou máte armádu? Víte, že zbraně teroristů, byly vyrobeny v České republice? Jaký je ve vaší zemi zbrojní průmysl? Jaká policie?“ no dopravka je dost otravná, ale jinak v pohodě, prohodil Mirouš česky :-) . Nakonec dali klukům čistou A4 ať všechno sepíšou rukou v angličtině a dolů klepli razítko. Hotovo. Ještě že máme eura a pasy bezpečně schované. I tak by nám obnos vystačil na dalších pět dní… ale když nejde o život, jde o prd… Začíná se smrákat, kličkujeme mezi krámky s květy a ovocem, skoro za tmy přecházíme most přes řeku Menik s tmavě hnědou vodou. Koukám na paní, jak v bahňáku máchá prádlo… tohle nespraví ani vanisch :-) . Na rozlehlém ostrůvku stály vedle sebe mešity muslimů, dágoby buddhistů i chrámy hinduistů. Zuli jsme boty u chrámu se soškami pávů na obvodové zdi. Bůh Kataragama. V areálu už je poja v plném proudu. Sedám do koutku, tiše pozoruju to hemžení místních, jejich zvyky, tradice a rituály. Nasávám omamnou vůni z pálících se vonných tyčinek, obětovaných květů a čerstvě vařené jasmínové rýže. Sleduju, jak místňáci komicky poskakují a háží zapálené kokosy na balvan, zatímco potichu odříkávají modlitbu a prosí bohy o přízeň. Když se ořech rozbije, šťáva se rozstříkne do okolí a oni velice šťastní pokračují k svatyni. Bijící zvony, breptání věřících a vůně olejů dodaly místu magickou atmosféru. Kluci se dávno rozprchli, ulovit pár obrázků. Prohlížím si mohutný zkroucený posvátný strom bódhi, mnichy kroužící kolem něj. Za zdí do šera zatroubí slon… místní mu podlézají pod břichem pro štěstí. Plni hřejivého klidu z krásných lidiček s úžasnou vírou, procházíme písečnou cestou k mostu. Ze tmy vyskočila tlupa dětí. Skoro až na záda by nám vlezly „give me some money, give me some money, bonbón, bonbón, money, money, bombón“ hustí do nás 20 minut. „Neblbni“ vrčím česky na kloučka,který mi kroutí zápěstí a žebrá„víš prd jak jsme se vyspali, nerada bych tě tu zpleskala.“ Zasněně vzpomínám na dětičky na cestě do Elly, jak fascinovaně zíraly i 4 hodiny v kuse na ty bílé stvoření co vedle nich seděly, každý pohyb je zajímal a na úsměv reagovaly zbrklým úsměvem, bílé zoubky a očka jim v černé tváří jen zářily. Tohle je Srí Lanka, chvíli je miluješ, chvíli nenávidíš. Ze sna mě probouzí Luka, setřepává ze sebe posledního malého žebráčka :-) ten se jen zašklebil, praštil mu do foťáku a utekl. Jízdenky do Tissy musí platit kluci, páč nemáme ani vindru. „Clok Town“ upřesňuje Bulátor ulici, kde chceme zastavit. Prodavač lístku jen kejvne hlavou. Za necelou hodinku nás vysazují někde v Tisse. Rozhlížíme se temnou ulicí a zjištujem, že stojíme někde úplně jinde. Tukaře stojícího opodál zpovídáme, kde to vlastně jsme. Clok Town, to jsou ještě dva kilometry … otáčím hlavu zpátky k odjíždějícímu autobusu, z otevřených dveří se nám hihňá prodavač lístků… vrrrr, zase nás okradli :-). Na ubytko dorážíme před 22.hodinou. „Volala policie“ vítá nás ve dveřích domácí. Cítíme se jako malí uličníci… Tissa je malé město a nic tady neututláš. Jen si ověřovali výpovědi kluků… Museli jsme všechno vyprávět, milá paní šéfová uvařila smaženou rýži s kuřecím a na stůl postavila pivko. Prohlížíme fotky a vyprávíme postřehy z dnešního dne. Dezinfekce došla už včera, dnes máme půst. Lezu do postýlky, brzy ráno je v plánu safari….

8.dubna

Po páté sedíme v džípu. Pomačkaní a rozespalí počítáme velká auta s vyvýšenými sedadly mířící za stejným cílem. NP Yalla. Už včera jsme domluvili sedmi hodinovou trasu (3 hoďky málo a celodenní poskakování na sedadle v ukrutném hicu zase příliš). Svítá, u brány národního parku se už pomalu tvoří kolona. Rychle vyřídit všechny formality a pryč od ukřičených turistů a čoudících aut. Projíždíme krajinou jak v Africe. Červená půda, suchá tráva, drobné keříky a mohutné pokroucené stromy. U jezera, hned za skupinkou koupajících se vodních buvolů, pozorujeme prvního sloníka. Koruny stromů se hemžily ptáky, na jednom hejno volavek, na druhém barevný ledňáček, na dalším páreček tukanů a o kus dál čistil své peří majestátní orel. Řidič a průvodce v jedné osobě, každou chvíli stavil a četl v písku stopy zvířat. „támhle šel medvěd, támhle slon a tohle jsou stopy rodinky leoparda“. Nechápu, jak se orientoval v písku rozježděném všemi těmi auty. Míjíme auťák plný hlučných místňáků. Řidiči si mezi sebou prohodili pár slov a uháníme(poskakujem) prašnou cestou mezi další 4 zaparkované vozy. Uprostřed silnice stojí slon, klidně škube listí a podává si ho dlouhým chobotem do pusy. Auto zaujalo tlustokožce, přišel až k nám, prošacoval batůžky a oslintal nohy. Další zpráva, o kus dál byl viděn leopard. Začalo zběsilé pronásledování a kroužení snad dvou desítek aut kolem udaného místa. Motory řvaly, pozorovatelé nadšeně výskali … „Tak jestli do toho bordelu vystoupí z lesa nějaké zvíře, bude zfetované“ kření se Mirďa… „Já být teď leopard, hodím si mašli na prvním stromě“ pokračuje Luka v rozhovoru. Měli absolutní pravdu, z pozorování zvířat se stalo komerční nahánění… po hodině hopsání po hrbolaté cestě, tam a zpět, to řidiči vzdali a odvezli zklamané turisty jinam. I my měníme lokalitu a stavíme u řeky. Po obou březích se prohánějí varani různých barev a velikostí. Musíme dávat pozor kam šlapeme. „Jsou tu hadi?“ vyzvídá Bulíček. „Hodně hadů, kobry, zmije, bungaři…“ odpověď průvodce. Nenápadně ale mrštně šplhám do bezpečí auta. Další dvě hodiny poskakování, vidíme další ptactvo, buvoly, opice, krokodýla, slony, dikobraza a něco co nevím co je :-). Jeden větší výmol a ukrutná rána. Stavíme a hledáme příčinu. Vzadu sedí vysmátý Luka, slzu v oku a tře si velikou bouli na hlavě. Chudáka to vymrštilo a vrazil rovnou do plechového stropu. Poslední zastávka u jezera plného rozkvetlých leknínů, suchých pokřivených stromů a skálou v pozadí. Poslední focení a vjíždíme na silnici, kde jsme se ráno stali součástí honu na leoparda. Stojíme. Řidič mlčky ukazuje na tři tečky na horizontu, leopardí rodinka. Chvíli ťapkají rovnou k nám, pak odbočí do lesíka. Tak přece … O kus dál stál mladý sloník. Průvodce vystoupil a začal rozhazovat rukama směrem k chobotnatci, ten dvakrát hrábnul nohou v prašné zemi, zatroubil a rozběhl se proti autu. Koukáme, kudy vyskočit z vozu, než ho drobek slisuje. Kolos se zastavil těsně před námi. „Nevím, o co jsi se snažil, ale už to nedělej!!!“ S omlácenými zadky vyjíždíme po poledni z parku. Upocení, posypaní červeným prachem od hlavy až k patě a plní rozporuplných dojmů. Krásný a smutný zážitek v jednom. Úžasná příroda plná krásných zvířat, ale taky divoké nahánění terénních džípů a neukázněné chování mnoha turistu… máváme parku a jeho obyvatelům s přáním klidu a svobody. Na pokoji jsme dobalili krosny, hodili osvěžující spršku a s cigárkem v ruce čekali na domluvené tágo. Paní domácí nám poradila, kde se ubytovat. Můžeme vyrazit. Cesta do Tangally trvala 1,5 hodiny(4500 rupek za auto). Domluvené ubytování v Paradise Rock Café za 1500 pokoj/noc, předčilo naše očekávání. Pokojíček (s vlastní koupelnou a wc, veliká postýlka s moskytiérou a ventilátorem) byl v jednom z malých domečků hned na pláži. Sedíme v restauraci patřící stejnému majiteli. Mlčky koukáme někam za horizont. První kouzelný západ u moře, nebe, oceán i okolní krajinu halí do nekonečných množství odstínů červené. Ve městě (2km) objevil Luky nám už dobře známé zamřížované okénko. Kupujeme lahvinku araku (Old Arak DCSL-950RS za 0,75l). Na terásce před ubytkem hrajem s Lukšou pokr o zbytek nerozdaných bonbónků. Zlaťák si šel za šéfíkem do restaurace pro pivko(300RS), já hypnotizuju naztevřené dveře od pokoje. Něco nám tam vlaze, říkám si, když šoupu dveřmi přes hrbolatý práh. CVAK… „no do pr…..“nikdy předtím jsem si nevšimla, že z venku není klika…klíče samozřejmě uvnitř… rozpačitě vyhlížím záchranu… Lukša dvakrát zatlačil, potřetí se rozběhl proti dveřím. A ty povolily, nakukuju do pokoje a kontroluju škody… Luka je celý, to je hlavní… v ruce drží vyštípnutý kus prkenných dveří :-) „ajaj“ směju se. Dělat, že se nic nestalo, není náš zvyk, už tak zničili turisti v místních poslední špetičku důvěry. Musíme s pravdou ven, voláme do restaurace na číšníka a kuchaře v jednom, se kterým se Luky před chvíli spřátelil. „ÓÓÓ MY GÓT“ opakuje černý klučina a obchází dveře kolem dokola s vyraženým kusem dřeva v ruce. „ÓÓÓ MY GÓT“ zdraví nás vrásčitý drobný dědeček, který přichvátal na pomoc. Pár hřebíků a šikovné ručičky zapracovaly a za půl hodinky nebyl znát jediný škrábanec. Moc děkujeme s poznámkou, že na opravu samo sebou přispějeme. Staroušek kývá a hypnotizuje hromadu bonbónů na stole. Než se rozkoukáme, odchází s plnými hrstmi sladkostí. Jsem ráda, že se oprava povedla, ani se nezlobím na oprsklého starouška. Po chvíli se znovu vrátil s vysvětlením, že má dvě dcery a 3 vnučky, vysmátí mu podáváme pytlík se zbylými bonbóny. Na oplátku nám, spolu s kloučkem z restaurace, vypráví něco málo o životě na Lance. Číšník bere 10 000 rupií za měsíc, ať je sezóna nebo ne. Něco kolem 1540 korun českých/měsíc. Znovu vzpomínám na taxíkáře, inkasující ukrutné sumy za několika hodinovou cestu… a na ukradenou peněženku…z té by vyžili 2 měsíce…. Popisoval mezilidské vztahy, soužití ostrovanů s přírodou a tragické události s tsunami 2004. Večeříme v naší restauraci, smažená rýže s krevetami a smažené nudle s vejcem a s kuřecím (800RS) a kuřecí polévku (nasekali tam snad celé kuře i s kůží a s kostmi). Před spaním dezinfekce…. Dobrou.

9.dubna

Snídáme v plážové restauraci asi půl kiláku od našeho ubytka. Podnik Star Fisch objevili včera kluci. Luky si objednal koloniální snídani- tousty, máslo, marmeládu, konvička kafe a ovoce, na které asi zapomněli. Já si dala banánové palačinky (studené a nahořklé- zlaté rotti v Elle) + 2x fres džus -1100 RS. Vyměňujeme si s klukama zážitky z včerejší noci. Smějeme se našemu „Bivoji“ který proběhl zabouchlými dveřmi. Bulíček líčí jak ho, při loupení kokosáku v sousedovo zahradě, štípl škorpión :-). Vymýšlíme plán na dnešní den. Chceme vidět údajně klidnou pláž Gójambokka, lemující překrásné malé zátoky s tyrkysovou vodou a malými vlnkami. A taky si vynahradit zklamání z Dambully, na kterou jsme se nedostali. Znovu se trháme od kluků a smlouváme tuk tuk do poklidných skalních chrámů v Mulkirigale (z 1500 na 1200 rupek). Po 16 kilácích vystupujeme pod skálou uprostřed zelených palmových lesíku. Hned k nám přiběhla drobná stařenka, prodávající květy a jiné obětní dary. Jako velcí nadšenci a obdivovatelé buddhismu kupujeme za 100 RS kytici květů a stoupáme po prvních schodech ke kase. Přimotal se k nám staroušek se dvěma palci u nohou, začal vyprávět o nedaleké škole pro mladé mnichy a o měsíčním kamenu…. „Jste průvodce?“ otočil se Luka. „yes“…odpověď. Se vší úctou jsme samozvanému průvodci vysvětlili, že o tomto místu máme nastudováno dost a jeho služby nejsou zapotřebí. U pokladny sedí zvláštní človíček. Albín, bílé obočí i vlasy, oči mu utíkaly do všech stran…zkásnul nás o 200 rupek za osobu, nasměroval nás na prví skalní chrám a šel hrát hry na play sation :-) Vystoupali jsme snad nekonečné schody vedoucí k řadě jeskyní. Ukrývají veliké sochy ležícího Buddhy spolu s menšími sedícími i stojícími postavami.Všechno fotíme (bez blesku). U každé sochy necháváme pokorně ležet jednu kytičku. O naší pozornost soupeří fantasticky dochované nástěnné fresky, znázorňující hříšníky, posmrtně pykající za své pozemské hříchy, věčným utrpením. Následují další a další schody a schodišťátka až na vrchol skály k dágobě, odkud je krásný výhled, místy už zcela zakrytý stromy. Atmosféra těchto pěti kouzelných chrámů bere dech. Téměř bez turistů je to poklidné a mystické místečko. Od teď, když se řekne Srí Lanka, chci si na vždy zapamatovat tuhle čarovnou, tichou skálu plnou klidu a pokorné mírumilovné víry. Pod skálou nás láká jiný průvodce do muzea… je grátis, tak tam nakouknem. Pod skly jsou vystaveny staré mince, zvláštní pera, kterými mniši píší na úzké proužky palmových listů. Spousty obrázků a fotek s chrámy a dágobami z různých míst Lanky. Poslední zastávka pod velikým obrazem svatého muže. Průvodce uchopil Lukovo pravici, omotával mu kolem zápěstí nitky a broukal si modlitby. Pak střídavě děkoval svatému a poklepával Lukovi na čelo. Celou proceduru opakoval i na mě. Byl to silný zážitek!!! A jako vždy i tady muž nakonec natáhl ruku… Ale jo, tady víra praví, když tě někdo obdaruje, musíš mu za to taky něco dát. Peníze se sice dávat nemají, ale nic jiného po ruce nemáme. Podáváme muži 100RS. Jen mu zajiskří oči a natahuje ruku znovu. „Nezakazuje Vaše víra přijímat peníze?“… šeptá Luka pohotově směrem k buddhistickému průvodci. Ten jen sepnul ruce, pomodlil se u svatého obrázku a s úsměvem zamával na rozloučenou. Tak tomu se říká, trefit hřebík na hlavičku :-). Před tukem už na nás čeká další ženština s trsem žluťoučkých voňavých mini banánků…50RS není moc, ale už nechceme nic, jen zchladit se v moři. „Gójambokka beach“ hlásíme řidiči. Do hodinky projíždíme známou Tangallou. „Píchli jsme“ hlásí řidič odbočující ze silnice. „To pidi kolečko jde taky píchnout?“ culíme se na sebe. Luky fotí první kýčovky indického oceánu … kolo je opravené. Jedem dalších pět minut…to by jsme už došli… :-). Procházíme uzoučkou uličkou přes palmový les, na konci svítí světlý písek a na něm…. snad milión slunečníků a turistů, smažících se na odpoledním slunci. Tak poklidná pláž to zrovna není, sedám do stínu plážového baru a objednávám si kokosák. Luka zahlídl Bulíčka a Mirďu a jde je pozvat na pivsona. Koukám na veliké valící se vlny. Tady bych děti na koupání nevzala, možná jen ty zlobivé z Kataragamy :-). Pláž je nádherná, úzký pruh zlatavého, jemného písku, z jedné strany lemovaná sklánějícími se palmami obsypanými kokosy, z druhé strany ji omývá příbojem zpěněné moře s barvičkami přecházejícími od tyrkysové až po tmavě modrou hlubinu. Jdeme se zchladit do vody. Kluci hlídají batůžky. Chvíli skáčeme ve vlnách. Síly rychle ubývají. Najednou se přivalila další vlna a už nás mele. Ruka, noha, ruka, noha, ramenem reju v písku po dně. Než se vydýcháme a rozkoukáme, metáme pod hladinou kotrmelce. Jsme dobří plavci, ale stačí. Vysmátí a vydovádění, s pískem zalezlým všude, sedáme k další rundě kokosáků a pivka. Pivo došlo, na Mirďu zbyl kokos s arakem a kapkou limetky. Taky mňamina. Sluníčko se kutálí za obzor, je čas vyrazit. Po cestě míjíme dva tukaře, hulákají, kam míříme. Odvoz by se hodil, za svezení chtěli 400 rupek. Po 20-ti minutovém smlouvání a komických grimasách, stahujeme cenu na 300RS. Řidič Sudi vyzvídal kam máme namířeno, popravdě, zvažovali jsme na večer pláž Rekawu, kde kladou mořské želvy vajíčka, ale vstup 1500/os. +500 za tuka jsou pro nás dost velké výdaje, zvlášť po ukradené peněžence (finance musíme stále víc řešit a počítat). Bereme si číslo na Sudiho a zjišťujeme cenu za případnou cestu do Mirissy. Luka řidiče akčně prozvonil zpět. To neděláš dobře, myslím si. Bulíček s Mirouškem domlouvají svého tuka na Rekawu a náš se toho taky hned chytil. Slíbili jsme, že pokud budeme chtít jet, zavoláme. Ve sprše oplachujem sůl a písek. Někdo klepe „moment!!!!“ soukám se do tílka, motám sukni. Za dveřmi černý chlápek, pusu od ucha k uchu. Představil se jako majitel a že tu záležitost s dveřmi můžeme vypustit z hlavy, nic ať neřešíme, nic se nestalo. WOW první místňák, který nás nenatáh i když měl perfektní šanci!!! Moc se omlouvám a děkuju. Razíme na véču. Plážová restaurace Blue Horizont má volnou wifinu, posíláme domů první maily a čekáme na objednanou mňamku. 1x nudlová polévka, marinovaný tuňák se salátem a hranolky, grilované kuře se stejnou přílohou (2100RS). Kuřátko malinkaté, rybka taky, chuťově dobré, ale porce jak pro vrabce. Nad mořem se honí všichni čerti. Blesky křižují oblohu a hromy bijí tak silně, až mi naskočila husí kůže. Blíží se dvacátá hodina, čas domluvený klukama na Rekawu. Kolem restaurace projely dva tuk tuky. To budou ty naše… posíláme kluky ať jdou sami. Uťapkaní, unavení a přehřátí z Mulkirigaly, navíc s peněženku hubenou jak místní kravky (a to nás tady čeká ještě 6 dní). Luky dopíjí piváka, já odesílám poslední zprávy… telefon. Sudi… Kluci už dávno odjeli. Na Rekawu jsme se na pevno nedomluvili… zvednout telefon nehodláme. Cena 45kč za minutu hovoru. Mobil řve na celou restauraci asi čtvrt hodiny a pak ještě 5x. „Má výdrž, už víš, proč jsem mu nechtěla dávat číslo?“ šklebím se na Luku. Na terásce jsme kopli náprstek araku, cigárko a do hajan. V noci přišla velká bouřka. Burácející vlny, kousek od našeho příbytku, se vkrádaly do našich snů.

10.dubna

Vstáváme už v 6, balíme krosny a jdeme na snídani do naší domácí restaurace, kluci si pochutnávají na string hoppers – nudle a mističky s chili pastou, sambalem, kari omáčkou se zeleninou, strouhaným kokosem a sázeným vejcem, já přejezená rýže a nudlí volím klasický kuřecí toust a čajík. Srovnáváme účet a čekáme na tágo do Mirissy (4500RS/auto). Po cestě stavíme na majáku v Dondře, sluníčko je už vysoko, fotky hezké, ale chceme se sem vrátit, po ránu budou ještě lepší. Motáme se přeplněnými ulicemi Matary a po hodině a půl jízdy jsme na místě. Z LP vyčítáme levné ubytko v penzionu Calidan. Plno, zbývají 3 dny do Srí Lanského Nového roku, letoviska u moře praskají ve švech, plní je turisti, ale hlavně slavící ostrované. Zkoušíme protější domeček. Pokoj u místňáků 1500RS, krásný, prostorný, čistý, s ventilátorem a sociálkou na chodbě. To jsme ještě netušili, jaké máme štěstí a k jak milým lidem se stěhujeme. Panu domácímu odmítáme nabízenou véču se slibem, že jejich domácí kuchyni určitě ochutnáme. Pláž je obsypaná malými i většími bary a restauracemi.V houpacích sítích, ve stínu palem, si hoví turisti i místní. Obsluha každý večer před svůj podnik vystaví všechny možné mořské potvory do ledu. O cenách se, jak jinak, smlouvá. V barech mají happy hours na nápoje (pivko a všechny míchané drinky 200RS). To se bude dezinfikovat :-). K večeři si objednáváme red sniper (1000RS) s hranolkama a salátkem, já smažené nudle s vejcem (380RS) pivko a banánový džusík. V restauracích hraje na plné pecky jamajský král Bob Marley, obsluha, po svém vzoru s dredy až na zadek, pokuřuje trávu a je free :-). Když si na to zvykneš, je to krásné místo.Procházíme pláž a trávíme. Večer sedíme v baru, posloucháme Boba a dobře se bavíme. Dobíráme si Mirouše, který, jako po celou dobu našeho pobytu na Lance, vyfasoval postel s růžovoučkou moskytiérou. Je to náš cukrouš :-). Doma už ani nedezinfikujem, není třeba.

11.dubna

Je ráno, u nás v ČR se ještě spinká :-).První den na Lance, věnovaný jen odpočívání a zevlingu :-). Procházíme pláž, restaurace a bary jsou po včerejším bujaření ještě zavřené a pomačkaní majitelé a číšníci posedávají ve svých podnicích a pokuřují trávu na probrání :-). Tady nám najíst nedaj :-). Pomalým procházkovým tempem procházíme probouzející se Mirissu, zalitou sluníčkem. Na ulici nás zaujal malý zapadlý krámek s Banana rotti, kupujeme hned dvoje a balenou vodu (170RS). Na bílý moc zvyklí nejsou, s úsměvem podávají hliníkový talířek, zamotaný do potravinářské fólie, s banánovou mňaminou (tady bych chtěla mýt nádobí, jen sundají špinavý igelit, namotaj čistý a je umyto :-) ). Výborná a levná snídaně. Loudáme se zpátky, kupujeme cigárka a zkoušíme štěstí v baru hned na kraji pláže. Jupí, uvařili nám kafe a bez kardamonu a hřebíčku. Volná wifina je na každém rohu, Luka posílá další zprávy domů, já jak popelka, přebírám v cukřence mrtvé mravence (asi chcípli na cukrovku :-) ). První koupání… vlny jsou dost velké, ale před námi je skalisko, které za odlivu vytváří malou poklidnou lagunu. Čvachtáme se jak kačeny na rybníku, z baru nám přinesli lehátka, co si přát víc… Na obídek berem zavděk kuřecím sendvičem s hranolky a salátem, pivko a banana džus (800RS). Přes poledne odcházíme z pláže. Hledáme banku a měníme pár eur na velikou ruličku rupií. „Jestli nám roztrhne peněženku, další už nemám“ zubí se Luka. Ostré sluníčko nás zahnalo domů. Na ubytku se seznamujem s obyvateli vedlejšího pokoje. Byli to Češi z Moravy :-).Dáváme okoštovat místní arak a na oplátku degustujeme domácí slivovici :-). Dezinfikujeme a vyprávíme si zážitky z cest. Zjišťujeme, že pár dní bydleli na pláži Gójambokka. Prý byla opravdu lidu prázdná s mírnými vlnkami (jak ,uvádí LP) ale jeden den byl úplně jinak, milión lidí se slunečníky a mega velké vlny… netrvalo dlouho a máme jasno, jde o den, kdy jsme na pláž přijeli my :-). Pozdě odpoledne už kručí v bříšku, jdem na čerstvou rybku. Luky bojuje snad s tříkilovou rybou Triger fish (1200RS) já mám na talíři krásný flák grilovaného kuřecího se salátkem a hranolky (540RS) nu vyhodili jsme si z kopejtka, ale stálo to za to. Přece jen jsme z oboru, dobré jídlo si ujít nenecháme :-).Při cestě zpět potkáváme kluky. „Jdem na jedno?“ a šlo se. Znovu si dobíráme spáleného Mirďu, v hlavě mi zní slova jeho mamči „Hlavně ho hlídejte, ať se maže 50-kou, je náhlý na spálení…“ . S Bulíčkovo heslem: „Nemazat,není čas“ se chudák vrátil z pláže, rudý jak záře nad Kladnem…. :-)„Jééééé kreveťááák“ řehtá se Bulík a ukazuje na Mirďu :-). Moraváci vykoukli ze tmy :-) … krásný Český večer :-)….

12.dubna

Ráno vstáváme jak jinak, než zase brzy. Rádi bychom nafotili Dondru za ranního měkkého světla a zkoukli pláž Talalla (v LP uváděnou jako tichou, krásnou a turisty neobývanou). Změna plánu, kluci si dávaj se vstáváním na čas… konečně…vyrážíme v 10 hodin domluveným big tukem „údajně“ pro 4 osoby :-) (1700RS). Tallala beach je kouzelná, téměř bez lidí s rybářskými čluny a sítěmi, vyskládanými v přesných geometrických liniích na světlém jemném písku. Kolem se potulují všudy přítomní a věčně hladoví psíci, kterých je na Lance víc než dost, obíhají každou loďku zvlášť a hledají něco na zub. Procházíme celou pláž, koupačka se nekoná, jsou tu příliš velké vlny a silné spodní proudy, táhnoucí na otevřené moře. Proběhne nutné focení a dokumentace a už sedíme v tuk tuku, tedy spíš se mačkáme jak sardinky, a uháníme zběsilou rychlostí 50 km/hod směr maják v Dondře. Tady opět pár foteček, je kolem poledne, hrozné horko,Luka s Mírou funí nahoru na maják (usmlouvali vstup na 300RS), ale výhled a následné foto stojí za to. Jedeme zpět na nám dobře známou pláž v Mirisse. Kluci našli na opačném konci pláže tichou zátoku s černým pískem, koupačka a ťapem zpátky. Večer jsme se připletli k vypouštění malých karet obrovských a jiných mořských želviček. Mají zde program na ochranu mořských želv. Posbírají nakladené vajíčka, přenesou na bezpečné místo a až se vylíhnou, vypustí je do moře. Vzali jsme si pár mrňousků do dlaní, popřáli šťastnou cestu, přenesli přes největší vlny a vypustili do moře. Byla to moc dojemná chvíle, když jsme si uvědomili co všechno budou muset zvládnout než se vrátí na rodnou pláž, naklást vlastní potomstvo. Jednoho roku se dožije jen jedno procento vypuštěné skupinky. Ani tak nemají zdaleka vyhráno, spousta jich zahyne v rybářských sítích, nebo si spletou plastový odpad s potravou… Nejraději bych si je odnesla všechny domů :-). Pozorujeme ty křehké drobečky, jak se s vervou a odhodláním vrhají do vln oceánu a bojují s příbojem. Tohle musí hnout srdíčkem každého i sebevíc tvrdého človíčka. O hodně smutnější byl pohled o 200 metrů dál, kde moře vyplavilo pár bezvládných tělíček krásných tvorečků. Kdo ví, co se nepovedlo… patřičně jsem je obrečela. „Jdem do baru“, zavelel Luka, dal si pivko, já Piňa koládu, rozjímáme o těžkostech života,krutosti a nádheře Matky Přírody. Z dálky jsou slyšet rány z petard, které místní testují na zítřejší oslavu Nového roku, a svit jasných hvězd přehluší každou chvíli kýčovité barevné ohňostroje. Tak hurá do peří ať jsme na zítra fit.

13.dubna

Probouzím se sama, Luky běhá někde venku a fotí východ slunce. Snaživka snaživá :-). Další den bezcílného toulání po Mirisse. Z našeho (už oblíbeného) baru, mává lehce zhulený číšník a nese pivko a konvici kávy „jako vždy brácho?“ nu jo, už nás má přečtený :-). Po minulém aktivně stráveném týdnu, nás válení přestává bavit… do moře, z moře, pivko, cígo a zase do moře…. Celý den se loudáme po pláži a vegetíme. Večeři jsme si zamluvili u pana domácího na 19.hod. Jeho žena nám připravila výborné rice and cury s kuřecím masem (500RS). No jo, není nad domácí stravu :-).Po jídle si ještě dlouho povídáme s šefíkem, vypráví zážitky ostrovanů s tsunami. O rybářích, kteří, jako každé ráno, odjeli na širé moře, a když se vrátili s plnými sítěmi zjistili, že je jejich vesnice i s rodinami srovnaná se zemí. Museli začít komplet od začátku…tu hrůzu a beznaděj si nedokážu představit. V Mirisse se prý stáhlo moře o celý kilometr zpět a přišla 16-ti metrová vlna. Ještě dnes nám pan domácí ukazoval, kam až sahala voda a že mají postaveno docela kus od moře. Pár smutných příběhů už jsme slyšeli v Tangalle. O muži, který odjel pracovně do Colomba a rodinu, včetně ročního dítěte, už nikdy nenašel. Kolem cest jsou malinké zarostlé pomníčky místních i turistů s nápisem 2004 Tsunami. Končíme rozhovor a dostáváme pozvánku na tradiční Srí Lanskou novoroční snídani…je to moc milé s rozpaky přijímáme a jdeme na pláž omrknout, jak místňáci slaví silvestra. Pár petard, klouček předvádí ohnivou šou … po půlnoci se zklamaní šineme do postele. Tady párty nebude… Uprostřed černočerné tmy se z nedalekého chrámu na kopci line zpěv věřících a hned na to ohlušující hřmění petard. Světlice rozčesávají potemnělou oblou. „Není půlnoc?“ třepu se spícím Lukou a snažím se vymotat z moskytiéry. „Co blbneš, jsou tři ráno“ žmourá a zápasí se sítí, jako já před vteřinou. Za chvíli už sedíme na terásce a sledujem barevné záblesky nad palmovým lesíkem. „Asi to tu slaví jinak“ vyřešil Luka po půl hodině situaci a jde se spát.

14.dubna

V osm už nervózně čekáme u dveří pana a paní domácí :-). Neznaje místních zvyků, nevíme co dělat či nedělat… Než se stihnem rozkoukat stojíme v místnosti (asi obývák, nebo jídelna?), uprostřed veliký oválný stůl obsypaný dobrotami. Kolem stolu 9 židlí… O ou… nás bude víc??? Pán domácí vysvětluje a názorně ukazuje, jak se před hodováním obětuje Buddhovi hrst vařené rýže a mince. Poté můžeme zasednout, nějak to špatně spočítal, páč nás u stolu bylo deset … asi jsem ho podsedla. Společnost nám dělal pár z Anglie s dvěma dětma. Postupně se dozvídáme, že jsou to báječní dobrodruzi. Prodali dům, praštili s prací … na Lance žijí už 3 měsíce a hledají díru v trhu, kde by se mohli uplatnit (tiše závidím, jen ty dvě malé děti…jsou dost odvážní).
Postupně jsme spořádali rýži s kokosovým mlékem a chilli, mini banánky, ochutnali snad 5 druhů sladkého pečiva a buchet, mockrát jsme poděkovali a jdem si užít poslední den na pláži. V baru postával náš „brácha“ :-), očividně dost znaven po včerejší oslavě. „Hele brácho, já ti věřím, když budeš chtít pivko, támhle je lednice, pak mi jen řekneš, kolik!?“ zubí se chlápek s dredama. Nu což, udělali jsme si samoobsluhu… „Hele brácho, musím si odskočit, kdyby někdo přišel, nalej mu co chce.“ Kámo, máš to pěkně na praku, smějem se a kýváme „O. K. my broder“ :-). Celý den válení u moře. Ke kreveťákovi Mirďovi přibyl kreveťák Luka…:-). Na poslední večeři jsme šli vyzkoušet další z dlouhé řady plážových restaurací. Luka si vybral z ledu pár čerstvých krevet(600RS s rýží) a barakudu(700RS s přílohou) já si dala polévku s nudlemi(350RS) a smaženou rýži s kuřecím (350RS). Pěkně jsme se rozšoupli, ale je to naše poslední normální večeře na Srí Lance :-) zítra už budeme večeřet na letišti. Chjooo. Nedojezenou véču mi přibalili s sebou do novin :-). Kouzelné, jak si z ničeho nedělají těžkou hlavu. Po večeři jdeme na ubytko, pan domácí nás pozval na kalíšek araku. Utahaná jak kotě, balím krosny a lezu do postele, kluci s panem domácím dezinfikují dlouho do noci. Tak dobrou noc…

15.dubna

Vstáváme kolem 7 hodiny, poslední procházka po pláži, poslední nasbírané mušličky, poslední loučení s mořem. Znovu si předčítám v LP …rozbijte si kokosový ořech, vklouzněte do houpací sítě a nechte se ovívat vánkem od moře…vítejte v ospalé Mirisse….. chjooo, je to za námi…konec úžasné cesty po kouzelné, voňavé Srí Lance. Jako každý poslední den v kterékoliv navštívené zemi zamáčknu slzu a slibuji si, že se sem určitě zase vrátíme. Kluci naplánovali poslední den s přejezdem na letiště. Moc se jim nevedlo, ale do bodu „B“ jsme se nakonec dostali :-). Loučíme se s báječnými majiteli ubytka a razíme na autobusovou zastávku…leje jako z konve, chvíli se snažíme kličkovat mezi kapkami, chvíli se schováváme pod stříškami domečků podél silnice. V okamžiku, kdy nás ohodil první tuk tuk projíždějící obrovskou kaluží, končí veškerá snaha zachránit byť jedinou suchou nitku :-). Bus, který nás měl nabrat a odvézt na vlak do Veligamy, jen přibrzdil, řidič si nás prohlédl a znovu šlápl do pedálu… Za půl hoďky jel další(15RS), ale plánovaný vlak už nestíháme. Z autobusáku se pomalu loudáme na vlakáč, další mašinka směr Galle jede za necelé 2 hodiny. Kupujem místenky do 2.třídy(158RS os.) a jdem si koupit něco na zub, mini banánky a celý, mrňavý meloun(140RS). Kousek od vlakáče hledáme v Food City nějaký ten čajík a marmelády, přece nepřijedeme domů s prázdnou :-). Vyzvedli jsme krosny z úschovy, baštíme banány a čekáme na nástupišti. Z dálky zahoukal vlak…už jede…poloprázdno, paráda, sednem si. Bulíček s Miroušem zběsile naskakují do prvního vagónu s 3.třídou, my s Lukšou popošli o kousek dál a hovíme si 2.třídě :-). Za jízdy vykukuju ze dveří a vyhlížím ceduli Galle. Za půl hodiny jsme na místě a kupujeme lístky znovu do druhé třídy do Colomba(220RS/os.) Nu což máme ještě 2 a půl hodiny čas, projdem se malebnými uličkami uměleckého města. Koupíme lahvinku araku v Food City a absolvujeme jednu z nejhezčích procházek v tomto městě, po vrcholu hradeb. „Tuk tuk?“ sesypalo se na nás snad 10 řidičů. Po vysvětlování, že svézt nechcem a kam se chceme podívat nás řidiči přesvědčují, že je po Novém roce krám zavřený a na hradby je to ještě dva a půl kiláku… O.K. jedem(300RS) stavíme u zamřížovaného okénka, kupujeme arak… dál… Bulíček chce přivézt domů nějaké koření, zastavujeme tedy v uzoučké uličce, kde nám majitel krámu vnucuje předražené koření s tvrzením, že to je lokal price :-) to určitě. Rozmrzelí nasedáme do tuku a stavíme u Hlavní brány postavené Brity v roce 1873. Nutná dokumentace a popojíždíme o 200 m dále k hradbám z holandského období a majáku. Přešli jsme kousek hradeb, nafotili a poslední zastávka u hodinové věže. Cigárko, fotečky a už se znovu cpeme do tuku, ten jen popojel 100 metrů a stojíme před vlakáčem…takže dva a půl kilometru jo? Zase nás okradli…:-). Rozkoukáváme se a zjišťujeme, že krám Food City je hned vedle a že mají i otevřeno. Ještě nám lhali lumpové :-). Na nástupišti jsme sežvýkali tousťák se sýrem a počítali davy místňáků čekající na vlak. „Musíme dozadu, tam bude určitě 2. Třída“ hlásí Bulíček. Šoupeme krosny na druhou stranu perónu. Přijíždí vlak, naše placená třída je samozřejmě na opačné straně :-). Není čas polemizovat,na záda se nám lepí další a další cestující, naskakujeme do prvních dveří a jen tak tak si sedáme na dřevěné lavičky. Tříhodinová cesta podél západního pobřeží rychle utíkala. Všude kolem stály ruiny domečků místních, které zasáhla tsunami. Míjeli jsme desítky základových desek s jednou obvodovou zdí, nebo úplné holé… ti s větším štěstím mají postavený nový domov hned vedle toho předchozího, rozbitého. Ti méně šťastní mají dodnes na palmách rozvěšené zažloutlé, otrhané letáky s tvářemi pohřešovaných rodinných příslušníků…po jiných zbyly kolem cest maličké skromné pomníčky…. musela jsem se hodně přemáhat, schovávat slzy, které se mi neustále tlačily do očí, stažený žaludek a knedlík v krku mě provázel celou cestu do Colomba. Pokukovala jsem na kloučka sedícího naproti, koukal se z okénka na tu spoušť s kamenným výrazem, jako by ani neviděl, jako by se ho to netýkalo, a když si mě všiml, usmál se. V Colombu vystupujeme, ukrutně leje a blesky křižují potemněnou oblohu. „Tak jestli v tomhle poletíme….“ Sejčkujeme s Lukou. Hned naproti nádraží mají zastávku autobusy, za chviličku stojíme v suchém autobuse směr letiště. Na letišti jsme v 20.00, kouříme pár cigaret do rezervy, procházíme kontrolou, na pasovku nás pustí až za 4 hodiny, couráme tam a zpět,kupujeme magnetku do cestovatelské sbírky a malou sošku Buddhy na památku, střídavě podřimujeme a hlídáme si bágly. Luky rozkuchal melounek, byl slaďoučký a osvěžil.

16.dubna

Za pasovou kontrolou jdem na pivko a budíme spícího číšníka, smotaného v koutě. Nalil pivo, zkásnul a znova usnul :-). Další 4 hodiny čekání… Našli jsme kuřácké akvárko… Hurá!!! Rychle kupujem cigárka (karton davidoff 23 doláčů, to je jiné pokouřeníčko) a zbytek času trávíme v začouzené místnůstce. Před 4. hodinou nastupujeme do letadla, počasí se umoudřilo. Osmihodinové čekání nás zmohlo, usínáme a probouzíme se po necelém 5-ti hodinovém letu v Abu Dabí. První kroky směřují opět do kuřácké zóny a pak do krámku pro další magnetku. Hodinka pauzy utekla jako voda a už zase podřimujeme, tentokrát pod křídly ČSA, nutno podotknout, že oba lety proběhly úplně klidně. Kolem 14.hod.přistáváme v Praze, lehce ovínění :-). Vyzvedli jsme krosny a mašírujem si to ven, kontrola Bulíčkových zavazadel s třemi přibalenými kokosovými ořechy dopadla dobře :-). Pašerák :-). Busík nás vyhodil na Zličíně právě v čas, cigárko a jedeme „Žluťáskem“ do Plzně, pauza akorát na další cíčko a nastupujem do busu směr Klatovy…tady už nám dochází humor, na cestě jsme už přes 40 hodin a máme toho plný zuby. V Klatovech mačkáme batohy do kufru Jindříšky pidi autíčka :-). Povedlo se :-) v Nýrsku si dáváme poslední rozchod, naše expedice Apalucha se definitivně rozpadla, rozešla do svých domovů a mně už hlodá v hlavě, kdy se zase sejdeme a kam budou mířit naše kroky. Doma vybalujeme, promoklé a propocené oblečení, z krosny na mě vybafl malý švábík :-). Magnetky visí na lednici mezi ostatníma a jsou důkazem, že jsme se opravdu vrátili z další neuvěřitelné cesty .:-) Vítáme se s naší vanou a čistou postýlkou, jen ty moskytiéry mi tady chybí :-). Dobrou noc

17.dubna

Sedíme v naší hospůdce, dáváme si českou, dobrou kávičku „No já si tam snad nasypu kardamon a hřebíček“ :-) zubí se Lukša. „A mravence v cukru tu taky nemaj…asi poletíme zpátky.“ Přijel Míra, probíráme dokola zážitky a plánujem kam příště. „Nu já už koupil Průvodce Barmou“ pořádně nás překvapil, jsme doma pár hodin…. :-) „To s maminou praští“ :-). Tak brzy naviděnou v letadle, směřujícím do neznáma :-).

Měli jsme možnost celých 16 dní obdivovat krásu tohoto světa, sílu ostrovanů, jak se z tak bolestivé rány dokázali otřepat, postavit znovu na nohy a začít od začátku…obrovský respekt. Před všemi, do jednoho…Poznali jsme lidi, kteří mají za celoměsíční dřinu minimální mzdu a stále chodí do práce s úsměvem, lidi, kterým vzala voda celé rodiny a přesto milují moře, lidi, kteří mají v porovnání s Evropany minimální příjem, žijí v rozpadlých boudách, ale domov a poklidný styl života by nikdy neměnili. Kde berou sílu a energii??? Pro našince je takový život nepřijatelný, nepředstavitelný… je to paradox… Budu jim moc držet palce a ze srdíčka přát ať jim ten elán a krásná víra vydrží.

Jakkoliv vzdálené a rozdílné se nám můžou navštívené světy zdát, všechny mají jedno společné, touhu po štěstí, harmonii, klid a naději na budoucnost.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Prezentace klienta

    Pollonaruwa na Srí Lance

    Pollonaruwa je nádherné středověké hlavní město Srí Lanky a zároveň starověké království, které bylo založeno jako první město v 11.století. Jako jedna z hlavních historických památek je součástí známého kulturního trojúhelníku Srí Lanky, který více

Komentáře
5
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Eva
16.10.2014 14:10 62.84.152.***
 

úžasně napsané, velmi jsem se bavila...cestopis pomohl za týden a kousek letíme směr Srí Lanka :-) (((clap)))

Efča
25.08.2013 20:12 83.208.95.***
 

moc hezké počtení, děkuji

  • Anonym (2)
  • Anonym (2)
Petísek 2 27.06.2013 23:08
Re: 

Ahojky, tak huráááá, konečně jsem se dokopala přidat i fotečky :-)

  • Anonym (2)
  • Anonym (3)
Petísek 2 31.05.2013 15:43
Re: 

Děkuju , jsem ráda, že se líbil :-) Fotečky brzy přidám, už se na tom pracuje.

  • Anonym (2)
  • Anonym (3)
Tina21 31.05.2013 13:35
 

Skvelý cestopis, prima zážitky - bude aj fotogalerka?

  • Anonym (3)
  • Anonym (3)
Zpět na všechny diskuze