Jedeme za slony a poznávat střed ostrova

Před dalším přesunem jsem toho moc nenaspal. Můj spánek nebyl klidný. Nevstávalo se zase až tak časně, ale já stále v hlavě přemítal, zda těch sto kilometrů do Wadduwy časově zvládneme tak, abychom dorazili alespoň přibližně ve stanoveném čase. Odhadnout dobu jízdy tady prostě nedokážete. Jedete maximálně třicítkou a někdy i pomaleji. Je to od hustoty provozu a ten tady okolo oceánu je z Matary až po Colombo veliký.

Z Weligamy vyrážíme něco kolem sedmé hodiny. I přesto, že jsme po snídaní, zastavíme na srílanské dobroty, abychom necítili hlad. Vody máme dostatek. Je zajímavé, že i v tom vedru nepociťujete nutnost pít, prostě nemáte žízeň. Jenže pít musíte, na to nezapomínejte.

První naše zastávka je jen tři kilometry za Hikkaduwou. Zastavujeme u památníku obětem tsunami. Zahynulo jich tady jen v jediném vlaku, který nesl a stále nese název Královna moří téměř 1800. Při cestě tam, tedy do Unawatuny jsem ho prostě prošvihl a jelikož jsem chtěl to co jsem mým přátelům slíbil, že uvidí stalo se. S pocitem hluboké piety, jsme zde zapálil svíčky, které jsme dovezli z domova. Pořídili jsme i pár fotek i pro vás a jeli dále.

Ne zase až tak daleko. Zastavili jsme u pekárny na ty zmiňované dobroty. Jujda těch bylo. Samé ruličky, válečky, trojúhelníčky, čtverečky, kosočtverce plněné vším možný, ale co je důležité hlavně skvělým. Holky čumilky tam dokonce koupily i další skvělé pochutiny, ale o tom příště.

Cestou uvažuji, co se tu za ty dva roky změnilo. Změnilo se vůbec něco? Ano změnilo. Mají tu nalajnované přechody pro chodce, mají lépe označené autobusové zastávky. Tady vám řidič stejně zastaví, kde stojíte či chcete. Kšeft je prostě kšeft. Nevezmu tě já, vezme tě konkurence a vydělá ona. Když jdete přes silnici a ukážete rukou, že se chcete dostat na druhou stranu auta zastaví. To se tady také nenosilo. Museli jste být jo obezřetní a znalí kličkování, jinak jste byli přejet.

Jsme ve Wadduwě. Nestihli jsme to ve stanovenou dobu. Skluz máme více jak půl hodiny. Nikde nikdo. Thakshi ani Dinesh tu nejsou. Dnes i tehdy jsme mohli filozofovat a hledat různé důvody. Není potřeba. Jedno bylo a je jisté. Máma se o ně bála ale kdyby chom vzali i jí prostě by jeli. Jenže to ne jednoduše, prostě nešlo to. Místa v autě bylo na tak dlouhý výlet opravdu málo. Dnes už vím, že v dubnu pojedou stejnou cestu i s maminkou a všichni budou prvně spát v hotelu a budou takovou obrovskou vzdálenost od domova.

Míříme si to dál a první zastavení je v Pinnewale. Ještě pčed tím kupujeme u stánku ovoce a já pojídám Duryan. Duryan je Král ovoce. Jak chutná a co je Duryan se též dozvíte.

V Pinnewale je sloní útulek nebo chcete li sirotčinec. Tady jsme dorazili v čas. Za pár minut bude krmení a poté koupel v řece. Vidět jak bumbají tito tlustokožci z plastových láhví mlíko jak se ládují palmovým listí je náramná podívaná a zážitek. Ještě větší je jejich úprk k vodě, mezi otevřenými stánky. Znalý poměrů jsem Orbiňáky vzal a úprkem šel k řece. Těch záběrů co tu každý nacvakal se nám asi nevejde do letadla.

Někdo fotil jejich koupání, další fotil dva invalidy, třínohého Sámu, či slepého Rádžu. Ano, i o takové poraněné slony s občanské války, která tu trvala více jak pětadvacet let a skončila pár měsíců po mé první návštěvě starají.
Je po poledni a vedro je veliké. Pramínky potu brázdí po zádech a končí v ne zrovna nám příjemných místech. Proto nasedáme do auta a Honza dostává pokyn. Kandy, jedeme do Kandy města, které leží uprostřed strmých krásně zelených kopců. Mají zde nejvýznamnější svatyni v zemi Chrám Buddhova zubu. Kocháme se touto krásnou krajinou a už jsme ve městě. Doprava je tu jak jinak než hustá a my se uzounkými uličkami do kopce dostáváme k našemu hotelu. Hned ten druhý se nám líbí a neztrácíme zbytečný čas dalším hledáním. Výhled na samotné město i jezero, kde na jeho břehu stojí Chrám je báječný.

Večer jdeme na kendyjské tance a chůzi po rozžhaveném uhlí. V programu se nic moc nezměnilo a tak tito lidé den co den a večer co večer předvádí vesnické tance domorodců a na závěr pějí hymnu.

Po ukončení vycházíme ven, kde už je naprostá tma. Procházíme nekompromisními kontrolami, zouváme si boty a jsme v Chrámu. Bubeníci bubnují. Je pravdou, že od rána, když to potřetí jsou znuzeni. Obdivujeme tu krásu i davy lidí, kteří se tu modlí. U okénka, kde se můžete domnívat, že tam někde v té místnosti je v relikvií uložen onen Buddhův zub, který tu doputoval ve vlasech jedné usírské princezny je oproti minulé mé návštěvě chaos. Čekáme dobrých dvacet minut, než se naše fronta pohne vpřed. Nakouknete do místnosti a po dvou tří vteřinách jste potlačeni dále. I z tohoto místa se můžete těšit na fotky, hlavně Jaruš a Ajaji.

Jedeme večerním městem. Najít odbočku do kopce k hotelu se zdařilo hned prvně. Den to byl náročný, ale zase jsme toho viděli dost. Jdeme spát. Ráno nás čeká po snídani botanická zahrada, město Matale a zahrada koření, výrobna batiky, skalní Chrámy v Dambulle, kde i přenocujeme. Pokračování bude brzy.