21.11. Pondělí : V 15:20 odlétáme z pražské Ruzyně, předtím si dáváme vydatnou svačinku u Mc Donalda. Let byl luxusní a veselý, sedíme v poslední řadě, každá vlastní obrazovku a neomezenou zásobu alkoholu :).

Přestup v Dubaji proběhl bez problému, hodina a půl času nám stačila akorát tak na to, abychom nalezli kuřáckou místnost, kde se Lucí na chvíli ztratila v hustém dýmu a jen taktak jsme se stihly vrátit zpět přes celý terminál a nastoupit včas do letadla - ještě většího než bylo to předchozí :). Během letu se nám povedlo ukořistit dečky Emirátů, a to jsme ještě netušily, jak moc se budou hodit.

22.11. Úterý: V 8.20 přílet do Colomba. Na letišti měníme prašule. Místo očekávané ruličky peněz dostáváme každá balík papíru, který se nám ani zdaleka nevejde do peněženky, proto peníze cpeme všude možně. Já i po kapsách. Je to fajn pocit mít narvané kapsy a tašky prašulemi. No vlastně to tak skvělé není, hned se začneme hrozit, že nás někdo okrade a skončíme na ulici (ale pozor, na Srí Lance na ulici :)). Hned na letišti už se nás snaží přemluvit taxikář, že nás hodí do Negomba, kam směřujeme. Nedáme se a vyrazíme za bránu hledat pověstné tuk tuky, okamžitě se na nás nalepí tuk tukář a nabídne nám odvoz do Negomba (10km) za 800 rupií. Z jiných deníků víme, že se dá usmlouvat na 600, ale jsme unavené a na 700 vzdáváme a nasedáme uondané a unavené do vozítka. Necháme se hodit do vychvalovaného Star Beach hotelu, ale protože tam zvedli ceny, tak nakonec bereme pokoj za 1000 rupií naproti v menším omšelém guesthousu. Pokoj je šílený, ale pro naše účely (vyspat, vykoupat) je dostatečný. Hned po zabydlení (rozbordelaření krosen po pokoji) jsme si objednaly naše první (a zdaleka ne poslední) Rice and Curry :). Ženu Lucí ven, že už se bude pomalu smrákat, musíme si přeci užít ještě trošku toho moře. Lucí mi to odkývá, že hned vyrazí. Poté, co mi v restauraci řeknou, že jídlo bude v jednu, zkouším číšníka přesvědčit, že mu jdou špatně hodiny, že je ve skutečně pět odpoledne, ale nedaří se mi to a v tu chvíli mi dochází, že je vlastně 11 dopoledne a že tedy na válení se na pláži máme času dostatek :). Jak jsem přišla na pět odpoledne, netuším, protože ani v Čechách není odpoledne, nýbrž brzy ráno :).

Na pláži si libujeme, jaká je krásná, obří vlny, katamarány a palmy s kokosovými ořechy. Teplota 30 stupňů, hic. Voda je příjemná a sluníčko pálí jako blázen. Ještě netušíme, že tohle je vlastně ta vůbec nejošklivější pláž, na kterou na Srí Lance narazíme. Chvíli nás otravují místní prodejci všeho možného, ale schováme se za kamenné molo, kde už na nás nikdo nepřijde. V 1 se vracíme na první tuzemskou (nebo tamní?) ochutnávku kuchyně. Dostáváme každá talíř s hromadou rýže a 4 misky s omáčkami a zeleninou. Jednu mističku vyprázdníme do posledního kousku (obsahuje chutnou zeleninu, připomínající fazolové lusky vařené v mléce, bez chilli) ale ostatní bohužel necháváme. Jídlo je tak ostré, že nás po chvíli přejde chuť, sníme suchou rejži a jdeme se válet na pokoj. Příště si dáme pozor, abychom si neobjednaly nic tak pálivého. Po O a odpočinku prochajda (hodinové bloudění v tropickém vedru) na poštu, kde posíláme pohledy (ano, je to fikané poslat pohledy první den, snad dorazí, než se vrátíme :)). Z pošty náhodou dojdeme na nádraží, kde zjišťujeme, jak nám pojede zítra bus do Kandy. Cestou zpět nás nabere místní průvodce, jeví se jako velmi milý a přívětivý týpek. „Zdarma“ nás bere do místního chrámu, na naše protesty, že jsem vyřízené a že nechceme nic platit, namítá, že život je takový, že jednou on pomůže nám, jednou my jemu. Po zajímavé prohlídce trošku omšelého chrámu (srovnávám s krásnými zlatými chrámy v Thajsku) nás vyzve průvodce k úhradě příspěvku pro potřebné, necháváme mu pár rupek s tím, že víc u sebe stejně nemáme. Chceme zpátky do hotelu, ale další zastávka je v místní „Spice Garden“, kde nám jakýsi milý starý pán ukazuje, jak roste to a to koření, například pepř, šafrán, santalové dřevo, lemon grass a jiné, dostane se nám také ukázky všech možných elixírů. Je to fakt zajímavé, i když dopředu z netu vím, že po prohlídce bude následovat zastávka v jejich obchodě, kde je vše předražené až hanba. Po té, co odmítneme nákup elixírů a mastí, chtějí zaplatit „masáž“ (nějaký slizoun Lucí vetřel do paže cosi proti celulitidě), dáváme jim pár stovek a odjíždíme. Prohlídka byla fakt krásná, ale chování, kdy se nám snažili vnutit předražené mastičky, bylo dost nepříjemné. (Na lokálním trhu v Kandy zjišťujeme, že ceny ve Spice Gardens jsou i 20x vyšší, navíc tam prodávají to samé zboží, není tedy vyrobené přímo ve Spice Garden, vyrábí se ve velkém a v těch samých obalech se prodává na trhu za pakatel). Cestou zpátky se pohádáme s průvodcem, který je nepříjemný a chce další peníze. Výlet, ke kterému nás donutil a který měl být zdarma, nás nakonec vyšel celkem na 1000 rupek. Byly jsme naštvané a zklamané přístupem místních, ale těch pár korun samozřejmě za výlet stálo. Jen jsme se bály, že každý na Srí Lance se k nám bude chovat takhle: Bílá kůže = prachy = můžeme je oškubat. Večer na uklidněnou sedíme před pokojem a popíjíme Rulandské, kterého jsme si z ČR dovezly požehnaně, spát se jde brzy. Zítra nás čekají sloni :).

23.11. Středa: 7:30 máme sbaleno a tuktukem vyrážíme na nádraží. Ještě si stíháme nakoupit sladkou snídani (pečivo, nadýchané, měkoučké a k tomu mulťáky-džusíky, no a samozřejmě také několik litrů vody) a akorát nám jede bus do Kegalle. Lístek nás vyjde na 300 rupek pro tři (řidič nám započítá i jedno místo za krosny, které narveme vedle sebe na sedačku). Cesta super, autobus neustále troubí a šíleně kličkuje. V jednu chvíli předjíždíme jakousi tatru a zprava přitom někdo předjíždí nás. Prostě skvělý :). V Kegalle bereme tuktuk a razíme za slony. Za 2000 rupek si slona vykoupeme, na oplátku pak on vykoupe nás - postříká nás chobotem odshora dolů :). Následuje krátká projíždka po areálu a ještě sloníka nakrmíme tácem ovoce. Chutná mu a my už taky máme hlad. Tuktukem sjedeme zpátky do města a hladově usedáme do první Rice and Curry jídelny. Majitele prosíme, ať nám dá něco nepálivého. Přikyvuje vesele, že samozřejmě a už nám jeho ženuška přináší talíře. Jsou zabalené v igelitu. Igelit automaticky sundám a už je u nás zase mladá paní, že jestli prý mi tam ten igelit vadí a mně dochází, že oni tam takhle jí, igelit pak jen sundají a talíře lehce opláchnou. Směju se, že vůbec ne a zase ho natahuju na talíř :). Ihned dostáváme kopec rýže a už nám nosí mističky s curry. Mistička se sladkými bramborami vypadá luxusně, ale jídlo opět strašně pálí, majitel nám samozřejmě nandal jídlo, které už má uvařené pro místní :-D, nechceme urazit a tak do toho ďobeme a usmíváme se, hořící pokrm zapíjíme limoškou. Pán má radost, že nám chutná a nosí další mističky, něco, co vypadá jako cuketa a také se to nedá jíst. Poté kuře - stejný problém. A ještě nám nadšeně přinese mango chutney, které vypadá skvěle, ale opět ho nesníme. Zobeme suchou rýži a jakési slané oplatky, které se tu podávají k jídlu, a srkáme limonádu. Za jídlo chce za každou o100 rupií, cena je úžasná, ale my stále máme hlad. Zaplatíme, rozloučíme se, a pěšky vyrážíme, směr centrum, na které jsme narazily při příjezdu. Už nemůžeme, krosný jsou čím dál těžší, a zrovna nám nestaví žádný tuktuk, všechny jedou okolo plné. Z domu, vedle kterého odpočíváme, vyleze starší paní a ptá se, jestli nechceme napít, jestli jsme v pořádku. Hurá- dobří lidé nevymřeli :). Nakonec nám zastaví, a nabídne odvoz majitel jídelny, kde jsme zrovna jedly, a zdarma nás hodí do centra. V Kegalle jsme jediné bílé kůže :), milion lidí, všichni se za námi otáčí. Děcka se smějí, jsme atrakcí :). Na trhu si koupíme mandarinky (malinké a super slaďoučké, takové naše Vánoční mandarinky, ale mnohem menší) a k tomu malé banány. Celou dovču se snažím koupit stejné mini banánky, co jsem jedla denně v Thajsku, takové pidi a hodně žluté (během dovolené na Srí Lance ochutnám hromadu banánů, leč na ty své vysněné již nenarazím). Jdeme na bus do Kandy, vlezly jsme se až do 3. busu, ale obě jsme si sedly :). V buse jsme jediné Evropanky, tak se na nás všichni usmívají a no, trošku i zírají :).

V Kandy zjišťujeme, že hotel, kam jsme chtěly jet, který nám byl doporučen, zdražil (opět :)) a tak jedeme tuktukem do nově postaveného hotelu, vlastně ten den otevřeného a bereme menší pokoj, nově zařízený, s krásnou koupelkou, který usmlouváme na 1500 rupek za noc. Hotel je vysoko nad jezerem a tak máme krásný výhled na okolí. Hladově vyrážíme zase na jídlo, snad se tentokrát najíme a ano! Místní občan nás odnaviguje do KFC, běžíme tam rychle na Twister menu :). Konečně jsme se nacpaly k prasknutí, twister byl sice pálivý, ale ve srovnání s rice and curry to byl slabý čajíček :). Dále na místním trhu nakupujeme čaj, koření a pašmíny. Cena je xxx krát nižší než ve Spice Garden, ale jak zjišťujeme později, opět dostáváme turistickou cenu, kdybychom dárky nakoupily za týden, už bychom věděly, jak to chodí, a ušetřily hromadu peněz.

V odpadcích jsme narazily na první opice. Ne že bychom se setkaly při hrabání odpadků, my šly pouze okolo kontíku.

Cestou zpátky do hotelu jsme se ztratily, jméno hotelu jsme si zapamatovaly jako něco jako BIJAVA. Nikdo neví, kde by to mohlo být a už je tma. Tuktukář nás chce odvézt, je moc ochotný, ale je to těžké, když nevíme kam, potkáváme další tuktuk a týpek v něm hned ví, který hotel máme na mysli, jede tam prý za kamarádem, přesedáme tedy do jeho tuktuku, kterým nás zdarma hodí do našeho hotelu, který se jmenuje BAMIYAN :). Uléháme pozdě, máme plné hlavy zážitků :). Zítra směr starodávné město Sígirya.

24.11. Čtvrtek: Odjezd do Sígirye se nekoná, protože jsme zaspaly. Náhradním plánem je návštěva místní rezervace a chrámu Budhova zubu. Na snídani jdeme do města, cestou potkáváme učitele v místní škole pro sirotky. Škola má 1600 žáků. Podívaly jsme se do jedné třídy, vzbudily rozruch (všichni žáci se na nás otočili a mávali nám (jak jinak). Holky sedí vepředu odděleně a kluci vzadu. Žáci se zde učí jazyky, tanec a umění. Pak jsme si prohlédly batikované práce žáků a hned, jak nám donesli čaj, tak nám bylo jasné, že teď z nás budou mámit peníze. Přestože nám trhalo srdce, že nemůžeme pomoci chudým sirotám, pěkně jsme poděkovaly a odešly. Trošku (víc) jsme překročily rozpočet nákupem předražených dárků a už nám nezbývalo na charitu. Pár dní později jsme zjistily, že nešlo o sirotky, nýbrž o žáky soukromé školy, učitel z nás chtěl jen vymámit peníze. K snídani jsme si nakoupily hromadu ovoce a pečiva. Když jsme hledaly nějaké vhodné místo, kde dřepnout a pustit se do nakoupených dobrot, potkaly jsme Chimindu (také turistický průvodce), původem je z USA, ale vzal si Srí Lančanku a už sedm let žije na Cejlonu. Ptá se, co budeme dělat, tak mu říkáme, že se chceme projít do rezervace. Varuje nás, že tam nás někdo přepadne, že tam nikdo nechodí a že je to nebezpečné, když vidí, jak jsme skleslé, ptá se, proč jsme tam vlastně chtěly. Tak mu vyprávíme, že v průvodci jsme se dočetly, že tam můžeme vidět opice. Směje se a bere nás pár metrů dál k chrámu Budhova zubu, kde se poflakuje hejno opic :). Opičáci se na nás vrhli, brali nám ovoce z rukou, a když se jim zdálo, že je krmíme pomalu, prostě nám zkusili tašku s ovocem uloupit. Místní ji naštěstí zachránili. Abychom mohli do areálu, museli jsme si zahalit ramena. Když jsem tahala tričko s dlouhým rukávem z batohu, odložila jsem si igelitku s naším (původně plánovaným) obědem - hot dogy. Ale nějaká mrcha si toho hned všimla, tašku čapla a už seděla vysoko na zábradlí a hot dog sežrala.

V areálu je menší stupa a modlitební místnosti. Všude se modlili lidé. Chiminda nám vysvětlil, že budhisté život přirovnávají ke krásné květině, život bude krásný, když budeme pomáhat ostatním, jinak zvadne. Po prohlídce už jsme zase byly hladové, musely jsme se znovu vydat do města pro hot dogy, na které jsme měly pořád chuť. Cestou pro jídlo jsme se stavili v turistickém centru, kde jsme dostali nějaké mapy zdarma. Na nádraží jsme si chtěly rovnou objednat lístky do vyhlídkového kupé na sobotní výlet do Elly, ale bohužel už měli obsazeno a tak budeme muset jet 2. třídou. Chiminda nás přemluvil, že nám pomůže se Sigíryí, pro dvě holky je tam prý nebezpečno a jako průvodce asi ví. Cestou do hotelu se nám opice zase pokusili ukrást igelitku s novými hot dogy, ale tentokrát jsme se nedaly :).

Po odpoledním odpočinku jsme se s Lucí vydaly nahoru nad hotel (s igelitkou plnou odřezků z manga a nakrájených bsanánů pro naše nové malé přátele). Došly jsme až k džungli, ale okolo už byly jen příbytky místních, kteří po nás pokukovali a tak jsme se raději vydaly zpět a šly najisto tam, kde jsme opičáky potkaly včera. Opice všechno sežrali a pořád jim to nestačilo, pořád se přibližovali a tak jsme raději vzaly do zaječích. Ještě předtím mi vzali igelitku se sušenkami, o které jsem se s nimi chtěla krapet podělit (i když původně byly určeny místním dětem). Cestou domů okolo jezera jsme narazily na Sujiho, který (jak jsme vzápětí zjistily) je poradce ministra. Jeho billboardy jsou umístěné po Kandy. Letáčky s jeho fotkou se rozdávají na kázáních (nebo jak pojmenovat vykládání buddhismu lidem) a při slavnostech mu lidé hází lotosové květy pod nohy. Suji byl nadšený, že si může procvičit angličtinu a tak nás vzal domů za svojí rodinou představit. Všichni byli moc milí. Suji jako poradce ministra potkává důležité lidi, cestuje po světě (což není na Srí Lance obvyklé). Ukázal nám knihu, kterou o něm napsali (až později jsme zjistily, že to je vlastně třetí kniha, která o něm vyšla). Pracovnu má plnou diplomů, cen, dokonce má i mezinárodní cenu za mír. Na první pohled se zamiloval do Lucí a chtěl by si jí vzít za ženu :). V patře domu s terasou má i modlitebnu a obří sochy budhy a hindu božstvo. Nejdříve jsme myslely, že se jen vychloubá, ale postupně nám došlo, že on tady na Srí Lance opravdu něco znamená. Svědčila o tom jeho fota se známými osobnostmi. Mimo jiné žehnal i manželce prezidenta :). Nakonec nás přesvědčil, že do Sígiriye bychom vlastně měly jet s ním, vezme nás tam, alespoň tak Lucí bude prý moci lépe poznat :-D. No uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál :).

Na pokoji do noci probíráme, jaký to byl zase zajímavý neuvěřitelný den. Přijde nám, že není možné, že jsme na Srí Lance teprve třetí den.

25.11. Pátek: Ráno nás vyzvedne Suji se svým kamarádem Madu, který nás odveze. Vzhledem k tomu, že začalo poprchávat, opět nejedeme do Sígiriye, ale místo toho jedeme na Riverstone přes čajové plantáže Midlands. Chvílemi je hezky a svítí sluníčko, ale spíše prší. Jsme v horách, výhled je neuvěřitelný: pod námi jsou čajové plantáže plné cestiček pro sběračky čaje, dole se klikatí horská cesta, kudy jsme přijeli, a na pozadí jsou hory na vrcholku zakryté mlžným oparem, který stoupá z nekonečných zelených lesů. Když se dostaneme na Riverstone, kde je vyhlídková věž a vodopády, začne šíleně pršet a my se vrátíme zpátky k autu úplně promočení. Já jsem si navíc našla malou kamarádku, pijavici, kterou jsem přátelsky pojmenovala Pijavka, moje Pijavka. Kluci nás hodí domů a tak si s Lucí dáváme čaj v hotelu, dřív než jsme se stihly probrat a odpočinout si, už nás zase nahání Suji, který nás pozval na večeři, kterou pro nás jeho máti uvařila. Nechce se nám, jsme obě šíleně unavené, ale jdeme, protože sliby se mají plnit. Lucí navíc chce Sujimu vysvětlit, že jejich vztah by neměl cenu, je totiž čím dál dotěrnější a už básní o dětech, které spolu budou mít :). K večeři se podává kari z čočky na kokosovém mléce, k tomu nudle se zeleninou, vařená vejce a jako dezert čerstvá papája a banány. Večeře je výborná. Před večeří si k nám na skleničku sedne Sujiho bratr, který jak zjišťujeme, je vlastně žebrák, kterého se z ulice ujal Suji, dal mu práci a ubytování. Po večeři se dozvídáme Sujiho příběh: Suji je z velké rodiny, měl 10 bratrů, otec je opustil jako malé, hodně pil. Suji a jeho bratři žili na ulici, několik jeho sourozenců spáchalo sebevraždu, vypili jed, protože je matka nemohla uživit a už nechtěli takhle žít. Suji se o to také pokusil. Suji žil jen ze zbytků a z jídla, které mu dali právě cizinci. Z bídy ho vytáhl cizinec, který chtěl, aby mu Suji ukázal Srí Lanku a půl roku s ním cestoval. Pak mu poslal na Cejlon obnos, aby už nikdy nemusel žít na ulici. Ze Sujiho se stala modla, každému se snaží pomoci, hlavně cizincům, žádnému se nesmí nic stát. Během sedmi let se vypracoval na poradce ministra. Má dům, do kterého během pár let vrazil 25 milionů (to je na Srí Lanku velké bohatství). Na přednáškách vysvětluje lidem pomocí příběhů a bajek, jak je důležité činit dobro, snaží se lidi vést k zamyšlení. Zároveň žehná lidem, kteří mu za to platí.

Po večeři nám pak na videu pustil videa, jak mu stovky lidí děkují, oslavují ho a k tomu přinesl nespočet novinových článků o své osobě a samozřejmě fotografie :). Rozhodly jsme se tedy odložit náš výlet do Elly o den a zítra pojedeme s ním na jeho přednášku. Přijde nám strašně hezké a neuvěřitelné, co tenhle člověk dělá. O jeho životě a buddhismu je také ta knížka, kterou o něm napsali.

Po tom svém vyprávění najednou Suji přinesl flétnu a začal na ní hrát. Suji a Madu oba zpívali a Suji do toho hrál. Připadaly jsme si jako v jiném světě, oni se vůbec nestyděli, takhle se baví, když mají volno, zpívají a hrají na nástroje (u nás kluci vysedávají po hospodách, hrají karty nebo sedí u videoher). Bylo to neuvěřitelný. Suji pak přinesl velký bubínek a hrál, vždycky zahrál písničku, zpíval v sinhálštině, pak nám jí přeložili a řekli, jestli to je k náboženským účelům, nebo pro radost, nebo balada o lásce. Bubnoval tak, že jsme to cítily celým tělem, fakt neuvěřitelný. Sinhálsky neumíme ani slovo (nebo předtím jsme teda neuměly), ale nebylo to ani potřeba, prostě jsme cítily, o čem to je už z bubnování. Když začali tancovat, tak už jsme jen ohromeně zíraly :D. Neuvěřitelný den :))).

26.11. Sobota: Po probuzení zjišťujeme, že nemáme už žádné oblečení. Špinavé a zpocené prádlo jsme sice vypraly, ale protože několik dní prší a je vlhko, tak neuschlo a zasmrádlo hnilobou. Navíc koukám, že mé bílé tílko je stejně špinavé jako před vypráním a teď navíc ještě hrozně smrdí. Do toho nám hned z rána volal Suji, že na to jeho vystoupení musíme přijít hezky oblečené a čisté! Takže si toho asi také všiml :). Nemohly jsme uvěřit, že nám řekl, ať přijdeme čisté :-D. Zoufalé jsme nakoupily trička a sukně na trhu. Já jsem navíc potřebovala boty, protože ze sandálů jsem měla už odřené do krve malíčky obou nohou a ze žabek kůži mezi prsty (ještěže jsme sebou vzali slivovici, hodila se každý večer jako desinfekce). Při nákupu bot mi asistovala celá tržnice, tak velkou nohu asi nikdy neviděli a určitě na ní budou dlouho vzpomínat :). Seběhli se snad všichni trhovci, aby se na mě podívali :). Cenu jsem z 2850 rupek usmlouvala na 1600, i tak to bylo na tu tržnici moc, zákeřní obchodníci využili toho, že jsem zoufalá a že ty boty potřebuju.

Suji dopředu oznámil, že o něm budeme psát knihu, že jsme dvě kamarádky Madua a v České Republice budeme šiřit, co Suji dělá pro lidi. V půl jedné vyrážíme do menšího městečka před Colombem, kde bude Suji přednášet. Cestou si dáváme oběd v jídelně pro místní, dostáváme samé nepálivé věci, jsme potěšeny :). Přednáška je v areálu buddhistického chrámu, po příjezdu se tedy zouváme a bosky vstupujeme do chrámu, patřičně zahalené do pašmín. Postupně se v chrámu a okolí nashromáždí dvě stovky lidí. Suji začíná „kázat“ (nevím, jak to správně česky říct :)) buddhismus, vypráví poučné příběhy a bajky, které prokládá zpěvem. My s Lucí se tváříme, že rozumíme, ale z 2 hodinového proslovu jsme pochytily pouze dvě slova: tata (česky: táta) a ne (česky:ne). Posluchači mu visí na rtech, nadšení, smějí se, přikyvují. V chrámu jsou vojáci, ženy a muži různého věku a děti. Když skončí, lidé mu děkují, dostane nějakou cenu a odjíždíme. Cestou domů jsme se zastavili u B and Q grillu, čísníci nám donesli k autu židle a do auta talíře, sklenice a jídlo :). Konečně jsme vyzkoušely hoppers - placky, které vypadají jako palačinkové mističky, voní po kokosovém mléce, jí se většinou na pálivo, já jsem si dala ale jednu s cukrem a druhou s uvařeným vajíčkem. K tomu sendviče a jede se domů. Po příjezdu na hotel jdeme rovnou na kutě, unavené jako blázen. Zítra nás čeká konečně výlet do Sígírye.

27.11. Neděle: Brzy ráno vstáváme a razíme tuktukem na nádraží. Tuktukář nás pěkně natáhl, využil toho, že nevíme, kam jedeme, ale což, těšíme se na výlet a tak to rychle přejdeme. Ve městě jsme zjistily, že přímý spoj do Sígírye nejezdí a tak sedáme na minibus do Dambully, kde přesedneme. Bus nás stojí 320 rupek, cesta uběhne rychle až na to, že je nám v překlimatizovaném buse krapet zima. V Dambulle je ale krásně, sluníčko svítí jako o závod, hned na nádraží odmítáme tuk tuk za 1500 rupií a bereme bus za 50 rupek, už nám to jde, už víme, kolik co stojí, škoda, že až po týdnu cestování :). V Sígíriyi je zase úplně jiný svět, listnaté stromy, málo palem, no vysočina. Vstup nás přijde na 3300 rupek, vstupné na celý kulturní triangl nemáme, zdržely jsme se trošku v Kandy a tak jsme musely přehodnotit plány. Vyrážíme na Lví Skálu, pod skálou jsou vodní zahrady, takový žabince. Všude okolo nápisy, ať nelezeme do jezírek. Smějeme se, kdo by do takový kejdy chtěl vlézt :-D? (O pár hodin později jsme tyhle louže toužebně pozorovaly a nepřály si nic jiného, než se moci alespoň na chvíli smočit, alespoň nožky). Výstup byl náročný, pomalu nám docházele voda, ale stálo to za to. Shora jsme viděly široké okolí, lesy, vodu, obří sochu buddhy, nekonečnou přírodu, opravdu nádherný pohled! Dolů se nám šlo zlehka, utekla jako nic a dole jsme si hned nakoupily vodu a naše oblíbené ovocné džusíky :). A už jsme byly zase spokojené.

Zpátky do Dambully nám jel bus ihned, sedly jsme si, ale cesta z Dambully do Kandy byla šílená. Přijel totálně narvaný bus, musely jsme stát, řidič hned pustil Srí Lanské hitovky (nutno poznamenat, že v tomto buse k hudbě navíc běžely titulky v angličtině a srdceryvné videoklipy na obrazovce vepředu). Okolo obrazovky blikala barevná světla (asi jako vánoční světýlka). Smály jsme se a chvíli se vesele houpaly do rytmu. Po chvíli nás ale smích přešel. Měla jsem pocit, že jedeme už minimálně půl hodiny, když jsem zjistila, že jsme na cestě pět minut! Bylo vedro, do autobusu nastupovaly další a další lidé, už jsme se nemohly hnout a mně se dělalo čím dál tím víc zle. Jak jsem se tam tak bezmocně kývala ze strany na stranu, přemýšlela jsem, jestli je větší ostuda omdlít (o tom člověk neví a vlastně se ani nemůže stydět) anebo si sednout na zem (na nohy, ruce, zavazadla spolucestujících). Nakonec jsem zvolila druhou variantu a dřepla si na bobek a zhluboka dýchala, hned mě ale pustil nějaký dobrodinec sednout (uff). Okamžitě jsem usnula, a když jsem se po dvou hodinách probrala, seděla už i Lucí :). Té se také udělalo zle, ale protože se styděla sednout, raději riskla mdloby, naštěstí se uvolnilo místo dřív, než sebou sekla. Sedla si vedle nějakého pána a také usla, jemu na rameni :).

V Kandy bylo nějak narváno, plné ulice lidí, armáda. Umřel ministr obrany a městem totiž projížděla jeho rakev (to nám vysvětlila paní z čínské restaurace, která byla v prvním patře s okny do ulice a tak jsme měly na rakev pěkný výhled). V naší oblíbené číně jsme si daly zeleninovou polévku a talíř nudlí s kuřecím masem, to byla dobrota! Už jsme to vychytaly, už jsme mazáci :). Neplatíme už jen za suchou rýži, máme se skvěle :).

Večer jsme se šly rozloučit se Sujim a Maduem. Suji se nechtěl smířit s tím, že přichází o svoji vysněnou ženu a potenciální matku svých budoucích dětí a nesl to velmi nesportovně - byl nepříjemný, urážlivý, raději jsme šly zase rychle domů. Cestou do hotelu (od Sujiho jsme si chtěly vzít tuk tuk, ale jako na potvoru žádný nezastavil) se na nás skoro vrhla místní sebranka několika mladíků. Mávaly jsme na tři tuktuky, projely, až čtvrtý zastavil, naskočily jsme, vykoply nasedající místní ochmelky, kteří se snažili jet s námi, a rychle jsme prchly do hotelu. To byl jediný opravdu nepříjemný zážitek za celou dovolenou. A těsně předtím, než se na nás nalepila ta sebranka, jsem si stihla nabít bradu, ruce, kolena a břicho :-/ Při čtení sms od mé drahé polovičky jsem nezaregistrovala patník přede mnou, pád prý vypadal hrozivě, ale až na odřené dlaně, kolena a šok jsem přežila.

PS - Ani jsem nenapsala, jak jsou místní milí (i když to tak po dnešním zápise možná nemusí někomu připadat) - pokud se nás nesnaží ošidit, tak jsou strašně přátelští. Smějí se a mávají na nás. Chtějí nás pozdravit. Typické je, že se už zdaleka na vás smějí, přijdou, pozdraví a konverzace probíhá vždy takto: „Hello. Where are u from? Where are you going?“ Na toto se zeptá každý, kdo potká cizince. Vesele rozdáváme bonbony a hračky z kindrvajec dětem, bavíme se s jejich rodiči a jsme tuze oblíbené :).

28.11. a 29.11. Pondělí a úterý: Ráno konečně vyrážíme do Elle :). Na nádraží bereme druhou třídu do Paredenya, cesta stojí 20 rupek (tss :)), tam budeme přesedat na vlak do našeho vysněného městečka, tedy vesničky :). Lístky nám ale v Paredenye neprodají, prý je moc brzy, vlak jede až za dvě hodiny a lístky se prodávají těsně před odjezdem - zvláštní :). Daly jsme si zatím sváču v městečku a po návratu zpět na nádraží do mě šťouchne Lucí: „To vedle nás jsou asi češi!“ a já (překvapená, za celý týden jsme nepotkaly cizince, se kterými bysme si mohly promluvit, natož čechy): „Jak jsi to poznala?“ Lůca:„Ta holka zrovna poslala toho psa do prdele.“ :-D A tak jsme se seznámily s Pražandou Míšou a jejím přítelem Arnem z JAR. Jedou do Hottonu vyhlídkovým kupé, pak na Adam´s Peak. Jsou moc milí a proto neváháme změnit plán (do Elle se opět nejede) a razíme s nimi. Vyhlídkové kupé stojí pro dvě 1500 rupií, během jízdy zjišťujeme, že 2. třída stojí 10x méně a jsou tam místa se stejným výhledem. Tak pro příště :). V Hottonu nás nabírá jejich řidič a veze nás do restaurace, kterou sám vybral. Pro nás jsou ceny přemrštěné, jsme zvyklé jíst za pár rupek, ale tak jednou to ještě zmákneme (rozpočet už jsme dávno přesáhly a tak už teď tušíme, že se bude stejně muset vybírat z bankomatu). V hotelech, restauracích, spice gardens, prostě všude mají místní provize, když seženou cizince, takže samozřejmě místní berou své zákazníky do lepších míst, mají pak z toho vyšší tuzér :).

Ubytováváme se nedaleko Adam´s Peak, pokoj za 400 rupek, nádhera, navíc prvně za dovču nám teče i teplá voda. K tomu tu navíc výborně vaří (škoda, že tu není ještě to moře, to bychom tu asi zůstaly déle). Při večeři jsme si dali Lion, místní pivo, asi to nejlepší, které na Srí Lance seženete. Jedeme podle našeho průvodce Lonely Planet a snažíme se vyzkoušet vše, co nám doporučuje :). Na chvíli si k nám přisedá Zbyňda, který je ve stejném hotelu. Dává nám ochutnat Arak - príma, odškrtneme další ochutnávku :), Srí Lanská kořalka vyráběná z kokosu, chutná jako něco mezi Amarettem a rumem, ale spíše jako ten rum. Na oplátku vytáhneme slivovici (konečně se využije i jinak než desinfekce mé pošramocené nožky). Na pár hodin usínáme a v půl 3 ráno vyrážíme. Adamova hora je posvátné místo, každý tam občas vyrazí, je vysoká 2240 metrů. Nahoru se strmě stoupá do 5000 schodů. Masakr. Z hotelu jsme sice vyrazili ve složení: Já, Lucí, Míša, Arno a Zbyňa, ale během výstupu se rozdělíme (my s Lucí jdeme svým tempem poslední, Míša s Arnem jako první) ale nahoře se všichni šťastně shledáme :). Cestu, která měla být osvětlená, zdoláváme každý tým s vlastní baterkou. Výstup je šílený, nepopsatelný! Schody jsou z kamene, vysoké a daleko od sebe. Trošku nás nakopne, když potkáváme skupinu Němčourů, kteří výstup začali asi chvíli před námi. Předháníme se s nimi a cesta utíká rychleji. Nicméně trvá tři hodiny! Cestou si dáváme skoro na vrcholu čajdu s mlíkem na posilněnou. Na vrchol jsme vylezli v půl 6, vrchol je ale celý ohraničený zdí a brána je na zámek. Z boudy vyleze strážce a zve nás k sobě na čaj, bránu prý otevře až v šest. Usedáme tedy do malinké místnůstky, je nás tam asi 10, ostatní stojí. Mysleli jsme, že čaj je pozornost, strážce ale vybírá za hořký čaj sto rupií, chá :), ten nás vypekl :). Nicméně bodnul. Před 6 vycházíme ven pozorovat ten vychvalovaný, nezapomenutelný, úžasný východ slunce na vrcholu Šrí Pady (Adamova hora je místo, kam Adam sestoupil z ráje, zanechal tam šlápotu, kterou jsme bohužel nenašli). Východ slunce se však nekoná, je mlha, že nevidíme skoro na krok natož na oblohu. Do toho začíná pršet, úplně propocené oblečení nás studí a prostě je šílená zima. Strážce nás konečně pouští dovnitř, má to jeden háček, půda je posvátná a tak se musíme zout. Není to vtip, myslí to smrtelně vážně. Bosky v šoku poskakujeme po Adam´s peak, výhled žádný není a tak horu zase rychle opouštíme.

Cesta dolů je ještě náročnější (myslela jsem, že to není možné, ale je, opravdu to bylo ještě mnohem horší), třesou se nám nohy a podlamují kolena. Zůstáváme s Lucí vzadu, docela zoufalé, že cesta snad nikdy neskončí, že se dolů nikdy nedostaneme. Cesta dolů z Adamovy hory dala smysl slovu NEKONEČNÝ :). Nebudeme přeci plakat a tak se tak zvláštně smějeme. Dole pod horou (ale ještě pořád hodně daleko od hotelu) si kupujeme náramek, kterým stvrdíme své desetileté přátelství. Odteď ho nikdy nesundáme :-D. Cestou zpátky jsme překvapené, jaký krásný pohled se nám skýtá :). Okolo cesty jsou čajové plantáže, hory dokolečka dokola a vodopády, nádhera! Kolem 9. konečně dorazíme vyřízené do hotelu :) a po náročném výstupu (a hlavně sestupu) si dáváme vynikající snídani - palačinky s medem, kokosem, džemem.. mm :) dobrota. Následuje dvouhodinová chrupka a poté rozespale odjíždíme s našimi novými přáteli do Elle.

Cesta je ale pro Míšu s Arnem příliš dlouhá a tak ji zakončí v Ellea Neurelia - město horních deseti tisíc. Necháváme se vyhodit na nádraží v domnění, že nejbližším busem pojedeme do Elly, hned, jak zmizí naši přátelé v dáli, zjišťujeme, že nám nic nejede, bezva, s třemi přestupy bychom dorazily v noci. Asi vypadáme sklesle, protože nás osloví pán, opět turistický průvodce, a nabídne nám dovoz na 10km vzdálené vlakové nádraží, bere si od nás symbolických 300 rupek a ještě nám pomáhá koupit lístky do naší milované Elly. Navíc zavolal svému známému v Elle, který tam má hotel, aby nám zajistil ubytko. Rovnou jsem mu vysvětlila, že máme už velmi malý rozpočet a tak ho poprosí, jestli by nám dal nějaký pěkný pokoj za 1000 rupek.

Ve vlaku se seznamujeme s několika dívkami, přisedají k nám, chtějí si povídat, dostaneme ochutnat místní sladkost: kořeněnou dobrotu z rýže a medu (můžeme opět odškrtnout z Lonely Planet :)). Jsou moc milé, vystupují několik zastávek před námi, a už je tma. Jen co vystoupíme z vlaku, nás osloví mladý Švýcar Olivier, jestli nevíme o nějakém ubytku a skupina Čechů, které jsme potkali nahoře na Adam´s Peak, ta samá otázka. Už k nám přibíhá nějaký starší pán, jestli jsme ty dvě češky, které poslal jeho přítel. Bere nás tuktukem i s Olivierem zdarma do svého hotelu. Čechů je víc a tak jedou jinak (a nakonec i jinam). Dostáváme krásný velký pokoj, před pokojem máme ratanový nábytek, okolo pokoje zahradu a v koupelně teče super proudem horká voda :) mmmmmmmmmmm.. Ella :). K véče si dáváme grilovanou rybu s dušenou zeleninou a hranolkama za 440 rupek a dvě pivka se Švýcarem a Španěly (ty jsme také viděli při sestupu z Adam´s Peak, jak je ten svět malý). Zítra nás čeká výlet k místnímu vodopádu.

30.11. Středa: Naše plány (vyprat a navštívit vodopád) ztroskotal: prádelna je ve vzdáleném městě a prší tak, že vodopád vidíme i z terasy hotelu. Skočily jsme si jen pro snídani a od 11 spolu se Švýcarem sedíme na terase před pokojem v ratanovém nábytku a popíjíme slivku. Od rána nemůžeme chodit, po Adamově hoře máme šíleně namožené (a asi i natažené) svaly na nohou, hlavně lýtka. Vypadáme a pohybujeme se jako tělesně postižené, lidé se na nás soucitně usmívají. Během popíjení slivovice si dáváme na hotelu nudle s kuřetem a rýží s vejcem, obojí je ňamka. Po obědě naučíme Lucí hrát poker. Po večeři si dávám s Lucí a Olivierem ještě jednu partičku a jdu na kutě. Na časový posun už jsem si úplně zvykla, lehnu a usnu. Karbaníci hrají do noci, dokud je nevyhodí z hotelu, že se zavírá okolo hotelu a pak i ze společné místnosti :D. Dneska to byl první odpočinkový den.

PS - Před večeří jsme také vyzkoušely vychvalovaný buvolí jogurt s medem. Nebyl tak dobrý, jak jsem si ho představovala, prostě jogurt, trošku tučnější, ale pořád jogurt. A Ella taky není tak super, jak jsme si mysleli, je to vlastně jedna delší ulice plná hotelů, nic víc.

1.12. Čtvrtek: (To už je prosinec?) Ve městě nakoupíme snídani a razíme na bus. Na zastávce nás přemlouvá paní s taxíkem, že nás hodí jejím minibusem za 6000 rupek na jih. Pro nás by byla přijatelná cena 5000, rozdělili bychom se mezi všema, co na zastávce čekají. Nakonec dorazí ještě nějaký týpek z Korey, tak chceme paní taxikářce odsouhlasit 6000 rupek, ale ona najednou zvedna na 7000. Zvláštní smlouvání. Nakonec konečně přijíždí autobus do Matary a tak taxikářka odstrouhá (kdo chce víc, nemá nic). Všichni šťastně sedíme a bus nás vyšel pouze na 250 rupek :). Do Tangalle jedeme s přestupem. Přijíždíme odpoledne a jsme úplně mrtvé. Po chvíli bloudění bereme bungalov kus za hlavní pláží. Tahle pláž je nádherná (kam se hrabe Negombo) a hlavně tu není ani noha! Bungalov na pláži stojí 2000 rupií, je to naše nejdražší bydlení, ale jsme tak unavená, že dál už nedojdeme. Jídlo je tu také předražené. K večeři si dáváme rybu, ale nestojí za nic :-/ výbornou rybičku nám pomatlali pálivým kari, takže žvýkáme suchou rýži s kokosem. Pivo tu stojí 300 rupek. Pláž je opravdu nádherná, ale jsou velké vlny, tak se jen houpeme poblíž kraje. I majitel bungalovů nás varuje, ať dál nechodíme. Večer hrajeme karty a uleháme brzy. Na noční řádění krabů a želv nemáme sílu.

2.12. Pátek: Ráno vesele zaspíme východ slunce, ani mě to nepřekvapilo, zatím jsme byly na východ slunce vzhůru jednou (na Adam´s peak) a stejně jsme viděly kulový. Já propásla východ slunce jen o chlup, sluníčko je teprve kousek nad vodou, když už courám po pláži. Prošla jsem si to tu od shora dolů, nasbírala mušličky a vystrašila hejno krabů. Sluníčko pálí jako blázen už v šest ráno a tak si mastím pro plavky do bungalovu, Lucí už také vstává a tak mažeme do vody řádit spolu. Snídani dělají až od 9, tak se houpeme na vodě a sluníme. K snídani jsme si daly tousty s máslem a marmoškou k tomu vajíčka, zapily vše konévkou čaje a zase se líně natáhly na sluníčko. Před 11 balíme a po úhradě nehorázného účtu razíme busem do opěvované Mirissy (měla by to být jedna z nejhezčích pláží). A opravdu - Mirissa předčí naše očekávání, pláž je luxusní. Bydlíme 150 m od pláže v rodinném guest housu, majitelé (starší pár) jsou moc milí a pokoj nám dají za 800 rupií. Je útulný a čistý, u nich v domě s odděleným vchodem. Objednáme si u nich véču na sedmou a razíme na pláž. K véče nás bude čekat rybka, rýže, čočka, brambory a zelenina :) a to vše jen za 200 rupek :). Není nad domácí stravu. Na pláži zabíráme lehátka u jednoho bungalovu, pláž je liduprázdná, dáváme si limetkovou sodu a užíváme zasloužený relax. Plán na večer je koupit si vínko a před pokojem na terásce v klidu popíjet a čerpat sílu na zítřejší nicnedělání :). Cestou na pláž kupujeme velký ananas, oloupou nám ho a nakrájí. Nedá se vůbec srovnat s naším ovocem, to mi asi bude doma dost chybět. To samé manga, kterými se cpeme denně a malé banánky, u nás neseženeme. Na pláži potkáváme naše staré známé - Míšu s Arnem, den předtím také byli v Tangalle. Jak je ta Srí Lanka malá :D. Domlouváme se, že zítra něco podnikneme, dneska už nemáme sílu.

Do západu slunce se plácáme na pláži. Kromě nás se tu toulá více Evropanů, jsme zase v úplně jiném světě, tady už je na pláži víc bělochů než místních. Cestou na véču zjišťujeme, že v Mirisse není jediný obchod s licencí na prodej alkoholu, takže víno nebude. „Doma“ si postěžujeme domácím, ochotně se nám nabídnou, že nám přivezou z vedlejšího města alespoň pivko, jsou fakt moc milí. Jídlo je výtečné a pivko také bodne :). Rovnou jsme si objednaly palačinky k zítřejší snídani. Usínám okamžitě, s telefonem v ruce v deníku rozepsanou větu…

3.12. Sobota: V 6 ráno nás probouzí čilý rumraj na ulici, k tomu nám domácí vesele zametá přede dveřmi a ve vedlejším pokoji se někdo hlasitě sprchuje (zní to jako silný déšť, přesvědčujeme se, jestli neprší). Nakonec se nám kdosi postaví před okno a hlasitě huláká, OK - vzdáváme se a vstaneme. Beztak si tu někdo pustil hlasitě telku ve vedlejší hale (jídelně), takže bychom znovu nezabraly. Po snídani následuje opět los válendos na naší oblíbené pláži, u bungalovů na lehátkách. Majitel nám sdělí, že se mu uvolnil jeden pokoj, domlouváme se tedy, že zítra se přesuneme tam, beztak se celý den válíme u nich na pláži, takhle nebudeme muset chodit těch 150 metrů :), ale jen cca 10 m do vody :). Večer vyrážíme k Míše s Arnem, mají krásný bungalov na dřevěných tyčích na pláži :). Dáváme si mojito, arak a pivka. Lucí cestou domů tančí a zpívá „Mně se líbí Bob :))“, mně se nedaří otevřít bránu, po chvíli lomcování vyleze ospalý majitel a otevírá nám, prý nebylo zamčeno, tak nevím :).

4.12. Neděle: Ráno po skvělé snídani se loučíme s našimi domácími a stěhujeme se na pláž :). Je to paráda, škoda, že jsem úplně spálená a nemůžu na sluníčko, jinak bych si tu pohodu užila mnohem víc. Staví se u nás Míša a vytáhne Lucí na boogie board, já mám úplně spálené břicho a tak s lítostí odmítám :(. Celý den se zase válíme jako předchozí dny, s tím rozdílem, že tentokrát na terásce našeho bungalovu na pláži :). K večeři jsme si objednali čerstvé ryby, staví se i Míša s Arnem. MMMMMmmmm… vynikající! bereme si barakudu a butterfish, udělali nám je na česneku a limetkách, s hranolkama a salátem, pěkně po evropsku :) tak to má být :). Závěrečná véča je vynikající, příjemné posezení. Už je nám krapet smutno, že budeme opouštět tenhle ráj na zemi. V noci skoro nespíme, bungalov na pláži není až tak skvělý, moře celou noc burácelo, že jsme myslely, že je neuvěřitelná bouřka a bály jsme se, že nás oceán spláchne.

5.12. Pondělí: Ráno se ještě válíme a sluníme na pláži, ale myšlenkami už jsme pomalu na cestách. Vyrážíme minibusem do Colomba, kde přesedneme do Negomba, odkud je to nejblíž na letiště a kde se ještě můžeme rozloučit s oceánem. Řidič minibusu jede jako prase, jednou ťukne auto za sebou a jednou zabrzdí tak prudce, že si narazím nos a Lucí si zarazí do kolena sedačku před sebou, zrovna se železnou tyčí. V Negombu jdeme na oběd do „našeho“ guesthousu, koukáme, že po dvou týdnech se ceny pěkně zvedly. Objednáme si nudle se zeleninou a kuřátkem, necháváme si v restauraci krosny a jdeme se projít na pláž. Po jídle se přijede rozloučit náš kamarád Madu, který nás potom hodí na letiště. Na letišti si dáváme zase dobrotu, utrácíme poslední rupie (ze země se jich nesmí vyvézt více jak 250). A odevzdaně čekáme na odlet.

6.12. Úterý V Dubaji čekáme pět hodin na přestup, jsme unavené, hladové, už nás nic nebaví a začínáme se opravdu těšit domů. Kolem půl 3 přilétáme do Prahy a hurá domů :). Doma nás čeká vřelé přivítání a nakonec jsme vlastně rády, že jsme doma. A navíc, za chvíli jsou Vánoce !!!! :)